Otevření domu pro hosty
24. června, Mons. Radkovský, biskup plzeňský požehnal dům pro hosty našeho kláštera v Novém Dvoře. Tohoto obřadu se zúčastnilo přibližně 150 přátel. Zde jsou kázání z této slavnosti.
Slavnost narození sv. Jana Křtitele, kázání ze mše svaté.
Dnes ráno bych chtěl velmi stručně nastínit paralelu mezi životem Jana Křtitele a životem našeho Otce, svatého Roberta. Každý pochopí, proč. Dítě, jehož narození slavíme, mělo heslo, které by se mělo stát heslem každého z nás : On musí růst, já však se menšit. Aby Kristus skrze nás prošel, je nezbytně nutné, abychom začali potlačovat své požadavky a ohledy samy k sobě. Jan Křtitel, který byl pověřen ohlášením příchodu Toho, jehož lidské pokolení odjakživa očekávalo, ustoupil před Ježíšem do ústraní. Svatý Robert de Molesmes vedl do Cîteaux skupinu zakladatelů, záhy se však stáhl a vrátil do svého původního kláštera. Zdálo se, že komunita, svěřená Alberikovi, nemá budoucnost. O patnáct let později připadlo Štěpánovi řídit její úžasný růst. Jeden zasadil, druhý zaléval, třetí sklidil ovoce svých předchůdců, aniž udržoval iluzi, že sklízí ovoce vlastní práce. Díla, která přetrvávají jsou zřídka díly osobními. Mají původ ve filiaci. Proč ? Protože každá umělecká, řemeslná nebo duchovní dovednost je Božím darem. Prostředky, které dáváme k dispozici ostatním a sama štědrost, ona nádherná cesta, která směřuje k ostatním to, co jsme a co vlastníme, abychom se s nimi spojili a obohatili je, to vše je Boží dar a Boží dary se přijímají.
Dobro, které konáme ve všech oblastech, prochází našima ubohýma rukama, pochází od Jiného a přechází k ostatním. Člověk je největší tehdy, když dává a předává, co sám dostal. Neboť jestliže střeží pro sebe, co vlastní, nebo si přisuzuje dobro, které koná, činí ho neplodným a ničí je. Přijali jsme jako Boží dar z rukou štědrých a z rukou zkušených budovu velké krásy. Dejme ji štědře do služby našich hostů, kteří sem přijdou hledat Boha. Kéž toto umění, které spočívá v hlásání příchodu Krista tím, že před ním ustupujeme do pozadí, se stane také naším uměním. Ať je tomu stejně s oním uměním chudoby, které spočívá v předávání toho, co jsme obdrželi, s vědomím, že jsme to obdrželi, a v dávání toho, co jsme, čímž násobíme dary, které nám byly dány. Amen.
Slavnost narození sv. Jana Křtitele, kázání před požehnáním.
Milý Otče biskupe, Excellence, Děkuji, že jste dnes přišel požehnat tuto budovu, jež bude napříště přijímat kněze, poutníky a ty, kteří se do tohoto domu pro hosty uchýlí, aby spolu s námi sdíleli mnišský život, naši modlitbu a nebo nás přijdou prostě navštívit. Děkuji i našim přátelům, že se dostavili na dnešní slavnost.
Vybudovat tento dům pro hosty vyžadovalo práci, hodně práce, a štědrost. Odborníci, ať už věřící či nevěřící, při častých návštěvách mnichů sdíleli z velké blízkosti náš život. Nabídli nám svůj talent, obětavost a umění dobře stavět, což jsme jim ochotně přenechali. Společně jsme museli čelit problémům a řešit je, naslouchat potřebám druhých a snažit se na ně odpovědět, vyslechnout výtky a přijmout je, když byly oprávněné. Ale to není vše. Na této stavbě se vystřídala řada architektů a inženýrů, firem a projektantů. Někteří dílo začali, jiní je dokončili; ti, kteří dokázali ustoupit do pozadí poté, co zhruba nastínili plány a položili základy, mají stejnou zásluhu jako ti, kteří byli natolik moudří, že pokračovali v práci ve stejném duchu. Každý se uměl od ostatních něčemu naučit. Bylo nutné se tak namáhat a stavět tak pečlivě ? Vybudovali jsme pohodlné pokoje, abychom mohli nabídnout kněžím a řeholníkům, přetíženým jejich službou, pohodlné místo k odpočinutí. Jiné pokoje jsou menší a prostější, ale i tak jsou mnohem pohodlnější než ložnice v dormitáři, kde spí mniši. Několik z nejmladších bratří mi řeklo, že se jim náš dům pro hosty zdá luxusní, ale v jejich očích se nejednalo o nedostatek. Je trochu smutné, že to, co je krásné a důkladné, se dnes jeví luxusním. Naši praotcové, ať byli mnichy či laiky, se živili chlebem a trochou polévky, ale když budovali kostely, tyto byly krásné a navrhnuté tak, aby přetrvaly století. Když vyráběli nábytek, či kovali oj pluhu, dělali to se stejnou péčí. Důkladnost a krása nejsou luxusem. Krása je k obrazu Božímu, a důkladnost je jistou formou věrnosti. Skutečným luxusem jsou věci, které se staly nezbytnými, jenž však jsou dobré pouze k tomu, aby odváděly člověka od toho, co je podstatné; věci zastaralé jen co jsou koupeny. Toto rozlišení mezi luxusem a důkladnou krásou zůstává pro mnichy a jejich architekty příležitostí k neustálým upřesňováním správných pozic. Je úkolem mnichů vytvořit umělecké dílo ? Jistěže ne, není to ani úkolem křesťanů. Říká se, že naši Praotcové v mnišském životě, egyptští mniši ve 4. století věnovali pletení košíků právě tolik péče jako modlitbě. Když se mniši a křesťané zcela zasvětí životu z víry, tehdy nevědomky, jakoby bezděčně zanechávají stopu, která diskrétně vyjadřuje velikost, krásu a vyváženost křesťanských hodnot. Jestliže naopak zanedbávají podstatné, aby se mohli věnovat pozemským záležitostem, vše jim protéká mezi prsty, majetek i řeholní život. Pokusme se nikdy nezapomenout na toto varování.
V jezdecké aleji, která vede do kláštera, jsme před deseti lety našli, skrytý v trávě, zlomený kamenný kříž. Opravili jsme ho. Bude uchovávat svědectví čtyřiceti temných let, která zraňovala tuto krajinu. Naše doba nesmírně potřebuje oživení této paměti. Ti nejmladší již začínají zapomínat, co se zde dělo. Kéž lidé, kteří to prožili, o všem hovoří a vyprávějí, aby jejich děti nenechaly uniknout kvůli vidině snadného a zdánlivého pohodlí svobodu, která jim byla dána. Tak či onak, každá společnost, která je budována bez Boha nebo proti němu, spěje k zániku. Ať tento kříž, tento dům pro hosty a skrytý život naší komunity jsou toho znamením a oživují toto přesvědčení v srdci lidí dobré vůle.