Posvěcení kostela
(úryvky z promluv a kázání pronesených u příležitosti posvěcení kostela)
Posvěcení kostela je víc než jen krásnou slavností. Jde totiž o trvalé zasvěcení stavby, která se má stát domem modlitby a to v tom nejhlubším slova smyslu. Domem modlitby není kostel v prvé řadě proto, že se do něj přicházíme modlit, ale právě kvůli svému posvěcení. Budeme zde vyslyšeni lépe než kdekoli jinde, protože tento dům je svatý, protože je obýván Boží přítomností, protože posvěcení, sestávající z mimořádně slavnostních modliteb a obřadů, z něj učinilo jakousi personifikaci ustavičné modlitby. Domus orationis, to není pouze dům, kde se modlíme, to je Dům, který se modlí každým svým kamenem, je to modlící se dům, dům, který se stal modlitbou.
–––
Ačkoli tento kostel ještě nebyl posvěcen, zdá se, jako by jakýsi elán již pozvedal tuny železa a betonu – a naši těžkopádnost. Jeho zdi nás mohou vynést vysoko nad nás samé, dovolávají se naší přítomnosti, chtějí být prostorem setkání. Ano, bude to svaté místo, děsivé a strašné (Gn 28,17), brána nebes, místo boje a pokoje.
Pokoje, který může přinést jedině setkání s Bohem – přátelství, které se prohlubuje den za dnem ve společenství mocné a tajemné Boží přítomnosti v eucharistii.
Ale také místo boje, bitevní pole, neboť před Bohem je třeba vytrvat. Zvítězit v boji mnohem úpornějším, než jsou běžné lidské bitvy. Vytrvat celou noc jako Jákob v souboji s andělem, vytrvat tak dlouho, než se nám dostane požehnání, které se rozleje na všechny syny Izraele.
Ať zde tedy vzklíčí pokolení bojovníků, příslušníků rodu velkých přátel Božích.
–––
Bylo by logické a každý by pochopil, kdyby v pošlapané a sekularizované zemi, v zemi, ze které se téměř vytratila křesťanská víra, byl založen konvent s apoštolským či charitativním zaměřením. My však přicházíme s klášterem, v němž jako by všechno směřovalo k nově postavenému kostelu a jehož veškerá aktivita je soustředěna uvnitř, v klauzuře. Způsob našeho života je motivován přesvědčením a vírou, které zdaleka nejsou pro všechny pochopitelné. Je tu však ještě něco více: mnišský život, jak se jej poctivě, v rámci svých možností, snažíme žít v kontextu současného, Bohu vzdáleného západního i východního světa, spočívá výhradně v oslavě Boha a přímluvě za druhé lidi. Náš život má úzké zaměření, my ale ve víře víme, že má zvláštním a tajemným způsobem široký dosah. V Konstitucích našeho řádu je to řečeno ještě lépe – hovoří se zde o skryté, tajemné apoštolské plodnosti.
–––
Modlitba se nemůže spokojit s krátkou návštěvou, s letmým setkáním, kdy si zběžně povíme, co je nového, a jdeme si dál za svým. Modlitba znamená především vztah, přítomnost, hodiny čekání. Je naplněním slov našeho Pána: Zůstávejte ve mně! Uskutečnění této výzvy nutně předpokládá místo, kde bude možné a příjemné dlouho se zdržovat.
Modlitba je také chvalozpěvem. Stává se jím pokaždé, když v žalmech opakujeme slova, která nám byla dána Bohem, a vkládáme do nich všechnu krásu, jíž je schopno lidské srdce.
A konečně, modlitba se ráda vystavuje Božímu působení, když v poklidu ranní mše každý z nás přijímá pravé Tělo toho, který se za nás vydal.
–––
Skutečný život modlitby – takový je smysl našeho povolání! Jedině v souvislosti s modlitbou lze správně porozumět slavnosti posvěcení kostela v Novém Dvoře.
Veškeré lidské, finanční a materiální úsilí, kterého zde bylo zapotřebí, má své opodstatnění jedině tehdy, bylo-li vynaloženo za tímto účelem: založit v České republice opravdový dům Boží, jenž přežije své zakladatele, opravdové muže modlitby – to znamená mnichy, kteří budou žít chválou Boha, přímluvnou modlitbou a zástupnictvím, kteří se budou společně modlit za své bližní a na jejich místě.
–––
Dlouhý rodokomen předků Panny Marie, který jsme četli dnes ráno, se rozhodně neskví jen samými hrdiny ctnosti! Osudy některých z nich známe a jistě by nás příliš netěšilo, kdyby měli patřit mezi naše rodinné příslušníky. Přesto jsou blízkými či vzdálenými příbuznými onoho nedostižného plodu milosti, kterým je Maria – Panna, jež byla vyvolena, aby se stala matkou Boží a právě tak Matkou naší.
–––
Vzhledem k současnému ústupu křesťanství často slýcháme: Absolutní priorita musí být i v řeholním životě dána apoštolské činnosti, kontemplativní život počká. – To, co by chtělo být moudrou úvahou, ve skutečnosti představuje velmi krátkozraké zvážení skutečnosti a vypovídá přinejmenším o nedostatku víry. Sami jsme poznali a dobře víme, jak vypadá společnost, z níž se vytratilo umění, anebo – což je ještě horší – společnost, které bylo umění vnuceno panující ideologií. Výsledkem byl zubožený, šedivý a sterilní národ. Stejně tak by tomu bylo s církví, kdyby se z ní vytratila modlitba.
–––
Fotografie: Štěpán Bartoš, Laurent Larcher