Dopis přátelům
Únor 2015
Žít s otevřenýma očima
Drazí přátelé,
již šest měsíců uplynulo od mého posledního dopisu. Přešly dny, týdny, měsíce a přinesly s sebou všední události, o nichž lze říci jen málo. Kromě každodenního běhu našeho mnišského života jsme se věnovali mladým bratrům, které je potřeba vést, povzbuzovat a podpírat. Až budete číst tyto řádky, uplyne kvůli zdržení tisku celý měsíc od okamžiku, kdy jsem tento text psal. Francií nyní hýbou emoce způsobené nespravedlivými atentáty. Když pominulo první ohromení, ozvaly se také hlasy křesťanů, jež se vyjádřily se zdravým úsudkem. Co si o tom myslí mniši? V Sept-Fons, kde jsem nebyl od jáhenského svěcení bratra Daniela loni v srpnu, stejně jako v Novém Dvoře se snažíme tyto věci pochopit a reagovat na ně. Tak jako tváří v tvář jakémukoli jinému dramatu, můžou mít někteří pokušení říct si: „Nic se neděje!“ a jiní: „To není pravda!“ Hrozí tu nebezpečí, že budeme dále setrvávat v bezstarostnosti, anebo se poddáme strachu. V uplynulém století jsme se nechali polapit oběma těmito nástrahami.
Být nebo nebýt CHARLIE. Vzápětí po událostech, které námi všemi tolik otřásly, jsem řekl bratrům z Nového Dvora toto: „Byl bych CHARLIE, kdyby se všichni ti, co vstoupili do ulic, před několika měsíci prohlásili IRÁCKÝMI KŘESŤANY. Kdyby oněch padesát představitelů jednotlivých států, kteří přijeli bránit svobodu slova do Paříže, odcestovalo nejprve do Číny, aby ji bránilo také v Hongkongu a na asijském kontinentě. Kdyby tak jako dvaceti obětem v Evropě věnovala média stejnou pozornost dvěma tisícům obětí zmasakrovaných v Africe. Kdyby se planeta, jíž tolik otřásá neštěstí, k němuž dochází v rozvinutých zemích, dokázala stejně zabývat i neštěstím mladých lidí, u nichž hrozí, že se z nich stanou teroristé... Jsem CHARLIE proti zaslepenému násilí, zvlášť když se dovolává Boha a hraje si na něj, aniž by jím skutečně bylo. Věřím, že každý člověk zodpovídá za své činy, že hranice mezi dobrem a zlem prochází srdcem útočníků i obětí, věřím, že toto hnutí ve společnosti, jež ujišťuje o bratrské solidaritě, nevyřeší skutečné problémy, jestliže si nepoloží pravdivou otázku: Co jsme udělali, že jsme dospěli až sem?
Dobře víme, že pravé řešení není ani v jednom. Svatý Benedikt, který žil v dobách invazí a několikerého obléhání Říma barbary, se o těchto problémech v Řeholi nikdy nezmiňuje. Tato určitá rezervovanost mnicha vybízí, aby – jakkoli se nemá přestat zajímat o skutečnost, která ho obklopuje – nevstupoval do vod, jež jsou mnišskému životu cizí. Přesto, a není v tom žádný rozpor, prochází napříč Řeholí jedno nevyslovené přesvědčení: Abychom dokázali ovlivnit věci vyšší, které se nám zdají nedosažitelné, je tou nejlepší cestou dát do kontaktu své osobní postoje, všední a pokorné, s konkrétní realitou. Svatý Benedikt je toho přesvědčení, že všechno se vším souvisí, že žádný plodný duchovní přístup nemůže vyrůst na základě zdeformovaných způsobů chování (pokřiveností, abychom použili výraz svatého Bernarda), a to platí jak pro mravní život, tak pro duševní vyrovnanost a sociální spravedlnost, jinak řečeno péči o ostatní. Pokud člověk není veřejnou osobností, ať politickou či náboženskou, a nemá tudíž přístup k moci, jeho jedinou cestou, jak jednat pro dobro svých bližních, je osobní angažovanost v prostředí, ve kterém žije, skrze vliv, jejž bychom mohli označit za „mikrokosmický“. Domnívat se, že takový způsob jednání nemá účinnost, by bylo závažným omylem. Dokázali to disidenti totalitních režimů. Pokud jde o mnicha, ten se dobrovolně vzdává obvykle užívaných prostředků, neboť věří, že nejen jeho modlitba, ale vůbec celý jeho život má nadpřirozený účinek. Kdybychom o tom nebyli přesvědčeni, mohli bychom vůbec hovořit o „zástupnictví“, o oné skryté plodnosti, kterou mnich vykonává pro své současníky? Máme velikou zodpovědnost a ta plyne jednoduše z toho, že se držíme pravdivých zásad a žijeme s nimi v souladu. Takové úsilí může něco stát a často vzbuzuje živou opozici. A i když se pole, na němž lze tuto zodpovědnost uplatňovat, zdá omezené, tyto meze nijak neumenšují jeho vliv. Jsou to také „disidenti“, kdo odolali a stále odolávají účinkům společenské krize a jejím dopadům na náboženský život křesťanského Západu. Kdo jiný dokáže vidět a analyzovat pravou podstatu toho, co se děje? Kdo jiný podle toho dokáže jednat tak, aby zachoval důstojnost vlastního života? Kdo jiný dokáže působit na život druhých lidí, kteří možná nejsou schopni reagovat jako on? Ať už tato svědectví správného a spravedlivého jednání někdo slyší či zůstanou němá, nic to neubírá na jejich účinnosti.
Právě jsme si připomněli třicáté výročí smrti otce Jeronýma. Když se v roce 1942 od kněží pobývajících v domě pro hosty dozvěděl, že nacisté vyhlazují Židy, bylo to, jako by před ním udeřil blesk. Ve svých pětatřiceti letech byl ve věku, kdy je člověk při plné síle a má stále živé odhodlání. Řekl si: „Ty jsi tady a v tom samém okamžiku existují muži a ženy v tvém věku, kteří bezdůvodně trpí a umírají v hrůzách.“ Vstal a po kompletáři zašel za jedním starým otcem, kterému důvěřoval. Ten ho vyslechl, dlouhou chvíli zůstal mlčky a nakonec mu řekl: „Ale copak vy se tu mezitím dobře bavíte? Copak tančíte, užíváte si, zatímco všichni ostatní trpí? Zůstaňte tedy před Bohem klidný. Pokud zde s běžným úsilím, aniž byste si cokoli slevoval, vedete svůj mnišský život a vše, co vaše povolání vyžaduje, můžete být klidný; Bůh nebude vyčítat nic vám ani vašemu svědomí.“ Rádi bychom zde čerpali inspiraci i pro své vlastní postoje.
A jaký je váš postoj? Otec učitel ze Sept-Fons, jehož jsem se jednou dotázal na podstatu chudoby, mi odpověděl takto: „Naše žití chudoby záleží v co nejbedlivějším naplňování našeho povolání. Pro jezuity je to slib naprosté poslušnosti papeži. Pro františkány to znamená kázat a přitom rozmlouvat s ptáčky, pro nás je to božské oficium spočívající v osobní modlitbě a přísné klauzuře. Říkám to s nadsázkou, ale něco na tom je.“ Právě v tomto smyslu musí každý z nás přemýšlet a jednat. Předložím vám nyní k zamyšlení pasáž z knihy, kterou jsem četl, od Chantal Delsolové: „‚Pamatuj na budoucnost!‘ (srov. Dt 25,17-19). Nezapomínej, že pokračování historie je ve tvých rukou. Nezahálej, drž se svých slibů, buď věrný sám sobě. ‚Už nikdy více!‘ říká současná Vulgáta poté, co jsme zažili 20. století a holocaust. To znamená: Nezapomínej, že nejsi hříčkou osudu. I na tobě záleží, zda se tyto události zopakují, či nikoli. Nepodléhej spánku, a naopak zůstaň ostražitý, neboť dějiny nesou tvé jméno.“
Otec převor ze Sept-Fons a bratr Alois právě odjeli do Venezuely, kde stráví tři měsíce s trapistickými mnichy z Los Andes. Otec Sebastien ze Sept-Fons a náš otec převor se vrací ze Senegalu. Otec Prokop právě odletěl do Asie do jiného kláštera kde jsou náročné podmínky. Vzpomínejte na ně v modlitbě. Když nám pomáháte, pomáháte také těmto klášterům. Pro jednou nebudeme hovořit o tom, co se staví a buduje. Ne že by nic takového nebylo, ale není ku prospěchu se k tomu vracet pokaždé. Děkuji vám za vaši vytrvalou podporu, buďte si jisti našimi modlitbami,
br. M. Samuel,
opat kláštera Nový Dvůr
Nabízíme vám další texty:
Kázání při příležitosti 25. výročí br. Theofana
Kázání otce opata ze Sept-Fons při příležitosti 30. výročí úmrtí otce Jeronýma
Dopis otce učitele ze Sept-Fons otci učiteli z Nového Dvora
2. září 2014
Podzim 2013
5. července 2013
10. března 2013
Několik týdnů před Vánocemi 2012
2. září 2012
Letnice 2012
11. ledna 2012
30. září 2011, Svátek svatého Jeronýma
1. května 2011
2. září 2010
Květen 2010
29. ledna 2010
Letnice 2009
Únor 2009
Květen 2008
2. února 2008
2. září 2007
5. července 2007
2. září 2006
25. března 2006
2. února 2006
2. září 2005