Dopis přátelům
2. září 2007
Milí přátelé,
14. září, na svátek Povýšení svatého kříže, při mši svaté, které se zúčastní také náš Otec biskup, povýší Otec opat ze Sept-Fons klášter v Novém Dvoře na převorství. Bratři, žijící v komunitě, která vzrůstá díky vaší modlitbě a pomoci, složí svůj slib stálosti a poté zvolí Otce převora. Tento den se svěřujeme Vaší modlitbě.
Tři roky po vysvěcení našeho kostela a pět let od založení kláštera obracíme svůj pohled do minulosti, abychom si z ní vzali poučení. V naší komunitě se setkávají dvě zkušenosti svázané s historií našich zemí, s dějinami českého i francouzského národa, protkanými zkouškami, někdy zbabělostí, ale nejčastěji odvahou. Pokud jde o Francii, církev se musí vyrovnávat s tím, že stárne. Pokud jde o církev v České republice, její situaci znáte stejně dobře jako my, avšak je vroucnější a mladší. Jak v České republice, tak ve Francii dnes tvoří křesťané náboženskou menšinu. Ten, kdo pamatuje na Kristova slova, kterými přirovnává Boží království ke kvasu, jenž žena vmísí do tří měřic mouky až se všechno prokvasí, si může říci : « To stačí ! ». Tento nový fakt totiž pro nás může být novou šancí: vyjádřit se svobodou proroků kdo jsme a v co věříme.
Touha zasáhnout do osudu naší doby je někdy velice živá. Nicméně naše místo je někde jinde. Máme své poslání, jiné, ne tak zjevné. Během druhé světové války se ve francouzském klášteře Sept – Fons Otec Jeroným staral o kněze přicházející prožít pár dní v ústraní kláštera .Tehdy se od jednoho z nich doslechl o osudu židovského národa. Byl tím natolik otřesen, že si řekl : „Ty jsi tady a přitom v tuto chvíli stejně staří muži a ženy prožívají takovou hrůzu...“ Mnich, jehož požádal o radu, ho uklidnil, když se ho otázal : „A vy, cožpak vy se tady celou dobu bavíte ? Tak tedy, před Bohem zůstaňte klidný. Jestliže je Váš mnišský život zde provázen obvyklým úsilím, Bůh ani Vaše svědomí Vám nebudou nic vyčítat. Ale počínáte-li si tu jako diletant, potom ovšem…“
Jaké je tedy naše místo a jak žít povolání, kterého se nám dostalo? Ať je síla nadpřirozeného volání, jež přivádí křesťana ke křtu, řeholníka do komunity nebo mnicha do kláštera jakákoli, ať se snažíme jakkoliv upřímně na toto volání odpovědět, vždy na nás číhá průměrnost. Chceme být věrni svému povolání, ale neustále narážíme na naši lidskou slabost. Směřovat k určité životní jednotě a pravdě, podporovat a formovat ty, které k nám Bůh přivádí, umět si nechat pomoci od ostatních, kteří jsou stejně ubozí jako my. To je náš každodenní a nekonečný zápas. Na této bdělosti a milosti Boží závisí nadpřirozená účinnost modlitby, která může změnit osudy našich současníků.
V delikátních situacích ti nejušlechtilejší z křesťanů vždy dokázali svobodně vyjádřit své přesvědčení, i když se ostatním nelíbilo. Před mým odjezdem do Nového Dvora se mě Otec opat jednoho dne zeptal : „Víte, co mimo jiné tvoří naši sílu...? Kdykoli se v Sept-Fons něco nedaří, vždy se najde někdo, kdo na to upozorní, a není to vždy opat!“ Dej Bůh, aby tomu tak bylo i na Novém Dvoře. Debaty, které se týkají stavebních prací v obou našich komunitách, jsou někdy dost živé. Dom Eustache de Beaufort, jenž v 17. století reformoval Sept-Fons, používal ke stavbě dřevo, protože chtěl, aby budovy vydržely kratší dobu než mniši. Kostel v Sept-Fons, který budeme, dá-li Bůh, restaurovat příští rok, bude místem, kde se budou padesát let modlit bratři, dnes začínající svou mnišskou formaci. Také dům pro hosty, který stavíme na Novém Dvoře, přichází v pravý čas. Z nedostatku místa jsme museli v létě ubytovat některé přizpůsobivé hosty v mnišském dormitáři. Kdybychom ale dávali přednost naší touze stavět nebo restaurovat před mnišským životem a formací bratří, nebo kdyby tato touha měla konkurovat mnišskému životu, neúspěch by byl zaručen. Také zde tedy číhá subtilní pokušení.
To vše by mohlo mému dopisu dodávat vážný tón. Přesto je náš každodenní život, pokud je to možné, docela radostný. V létě jsme upravili okolí kláštera a domu pro hosty. Zaseli jsme trávník, aby prostředí, ve kterém žijeme a přijímáme hosty, bylo hezké a dalo se snadno udržovat. Varhany v kostele jsou téměř dokončené, dávají slavnostní ráz našim bohoslužbám a pro bratra Bruna jsme našli kvalitního profesora. Připravujeme nový druh hořčice a zcela nový biologický krém na ruce. Oba výrobky Vám nabídneme počátkem roku 2008.
Letošního roku v dubnu, naše sestry z trapistického kláštera v italském Vitorchianu založily v Česku klášter na Benešovsku. Právě prožívají ony heroické počátky, které dobře známe a na které jsme dosud nezapomněli. Snažíme se je podporovat, jak jen můžeme. Jejich mateřský dům má s fundacemi mnoho zkušeností.
Odjakživa každá generace čelí budoucnosti, která zcela jistě obsahuje znepokojující prvky, ale ještě mnohem víc příslibů. Vše, co jsme do dnešního dne zbudovali, bylo postaveno díky modlitbě a štědrosti křesťanů. Bůh dává vždycky dostatek sil i vše potřebné pro vykonání toho, co po nás žádá. Jeho milost nikdy nechybí. Pokračujme a stavme nejenom zdi, ale především věrná srdce – nesmírný a uchvacující úkol. Ujišťujeme Vás o naší modlitbě, vděčnosti a upřímném přátelství.
Br. M. Samuel
Únor 2015
2. září 2014
Podzim 2013
5. července 2013
10. března 2013
Několik týdnů před Vánocemi 2012
2. září 2012
Letnice 2012
11. ledna 2012
30. září 2011, Svátek svatého Jeronýma
1. května 2011
2. září 2010
Květen 2010
29. ledna 2010
Letnice 2009
Únor 2009
Květen 2008
2. února 2008
5. července 2007
2. září 2006
25. března 2006
2. února 2006
2. září 2005