Opatství Nový Dvůr
V České Republice:
ve prospěch účtu ČSOB
IBAN: CZ63 0300 0000 0002 7996 2003
Na Slovensku:
ve prospěch účtu UniCredit Bank
IBAN: SK66 1111 0000 0011 5687 0007
Je správné žádat po Vás peníze?
Mezi přáteli Sept-Fons a Nového Dvora žijí někteří v určitém blahobytu, jiní třou bídu, jak víme. Následující úvaha se obrací k těm prvním. Ať je všem jasné, že účelem našich dopisů není především žádat o peníze. Přesto zůstává otázka: je to správné? Odpověď není samozřejmá a skutečně se stává, že jsou slyšet v této věci pochybnosti. Tyto pochybnosti jsou nezanedbatelné, třebaže někdy jsou ukvapené argumenty povrchní: « Papír na jejich dopisy je drahý! Mniši budou žít brzy lépe než my! » Atd. Začněme tím, že sprovodíme ze světa tyto unáhlené názory. Zářivý papír luxusního vzhledu stojí často méně než recyklovaný papír, který vzbuzuje dojem hospodárnosti. Co se týče životní úrovně mnichů, buďme přesnější.
Když Petr Damiani, který se stane světcem, ale zatím je pouze kardinálem, navštívil Cluny coby legát papeže Alexandra III., byl pohoršen tamější hojností stravy. Opat Hugo, který ještě nebyl světec, ale také se jím stane, poradil nerozvážnému muži, aby žil životem mnicha jen po dobu osmi dnů. Asketický kardinál tuto lekci přijal a velmi rychle a rád uznal, že opat z Cluny má pravdu. Po této rychle odvolané kritice si Pierre Damiani uchoval z oné návštěvy obdivnou vzpomínku.
Mniši nemají svou vlastní celu, pouze místo v dormitáři a stůl ve společném skriptoriu. Takto se zcela radikálně vzdávají soukromí. Třebaže je dormitář, ve kterém spíme, vybaven dobrými matracemi, odstrašil by většinu našich dárců. Je tu jen společná umývárna. Nikdy nejezdíme na prázdniny, nechodíme do kina ani do divadla. Rozhlas a televize jsou nám cizí. Pouze noviny a knihy nás informují o aktuálním dění. Náš stůl je skromný: třebaže se nebojíme při slavných slibech nebo kněžském svěcení připravit pro naše hosty i pro sebe dobré jídlo, všední strava je prostá a bezmasá. Všichni nosíme stejný hábit, často spravovaný, laciné sandály, a kromě bratrů, kteří pravidelně vycházejí z kláštera za prací, ostatní nemají vlastní kabát. Pokud se musejí vzdálit, půjčí si před odchodem v šatně kabát své velikosti a při návratu ho zase vrátí. Otec opat Nového Dvora nemá automobil; když musí cestovat, bere si jeden ze tří vozů komunity (25 bratrů). Nepočítejme ani traktory, ani ta stará auta, ve kterých bratři jezdí pracovat do lesa. Polovinu nám věnovali přátelé, druhou jsme koupili za pár korun. Traktory? Jeden je o dva roky starší než náš otec převor, kterému je čtyřicet let, druhý má věk novice, tedy 27 let. Už při založení kláštera měly za sebou dlouhou kariéru.
Pracujeme méně než ve světě, to je pravda, ale nepřetržitě a mlčky, abychom zasvětili více hodin denně společné nebo osobní modlitbě. Protože naše hospodaření je v současnosti zdravé, dáváme jiným, kdykoli je to možné, část výtěžku své práce. Nikoho jistě nepřekvapí, že tomuto rozdělování neděláme reklamu (Ať neví tvá levice... Mt 6,3).
Komunita dospělých (25 v Novém Dvoře, 80 v Sept-Fons), kterou Bůh volá k životu modlitby a která pracuje na místě, přijímá hosty, formuje své mladé, pečuje o nemocné a bdí nad svými umírajícími, potřebuje infrastrukturu, která se podobá spíše vesnici než rodinnému sídlu. Její práce jí nedovoluje tuto infrastrukturu ani postavit, ani udržovat bez pomoci. Benedikt XVI. to často opakuje. Jsme upřímně vděčni těm, kteří to chápou. Umožňují nám vytrvat a rozvíjet se v rytmu povolání, která dává Bůh.
Je pravda, že nikdy není snadné rozeznat – ani pro nás, ani pro vás – hranici mezi prostotou a hojností, postřehnout, kdy se začíná objevovat zbytečný přepych, v jaké míře je správné dávat, kolik a komu. Přijde den, kdy výtěžek naší práce bude stačit k dokončení posledních staveb. V ten den Vám to řekneme. Český stát se chystá vrátit katolické církvi a dalším komunitám věřících část majetku, který jim ukradli komunisté (o trochu méně než polovinu). To je pořádná suma, může si někdo myslet. Ve skutečnosti však církev na konci procesu, který bude trvat třicet let, bude vystavena větší nejistotě a nejspíš bude chudší než dnes, protože státní pomoc diecézím a řeholníkům bude postupně redukována, pak zrušena. Francie zažila podobnou zkušenost více než před stoletím. Šlechetnost křesťanů zůstane pro život církve stále nepostradatelná. Stále? Sbírky organizoval již svatý Pavel (Sk 11, 29-30 a 2 K 8, 1-9, 15).
P. Jiří, celerář kláštera