Mnišský život v Novém Dvoře
Osobní modlitba
„Především milovat Pána Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou, dále pak bližního jako sebe sama.“
Řehole svatého Benedikta, kapitola 4.
„Jestliže mnich touží modlit se ve skrytu, nechť prostě vstoupí a modlí se: ne s hlasitými výkřiky, ale v slzách a s vroucností srdce.“
Řehole svatého Benedikta, kapitola 52.
„Nedovolte nikomu a ničemu, aby zaujal vaše srdce, pouze Bohu.“
Svatý Teofan z Tambova
Osobní modlitba je především záležitostí víry, vysokou sázkou, pro kterou se musí rozhodnout každý sám, bez jakékoli opory. Existují jistá pravidla, nezbytná k tomu, aby bylo možno v modlitbě vytrvat, udržet svoji pozornost v Boží přítomnosti. Bylo by však zavádějící nazývat je metodou; jedině snad, že bychom měli na mysli etymologický význam tohoto slova: „cesta“, několik záchytných bodů, které se promítnou do mnichova života v míře osobní milosti a za pomoci rad, jichž se mu dostane od duchovního otce.
Každý člověk se může obracet k Bohu, dokonce bez vlastního vědomí. Avšak skutečná, každodenní praxe modlitby – osobní, tiché, pozorné přítomnosti před Nejsvětější svátostí – přetváří život a dává mu nový směr. Jde o to osvojit si za pomoci prosté vokální modlitby, invokací či četby postoj čisté víry. Je třeba pochopit, že díky Boží milosti je možné se obracet k Bohu, třebaže se naše touha po Boží blízkosti mísí s množstvím jiných tužeb.
Ten, kdo se modlí, se učí stavět proti svým pokušením, pokleskům a emocím střelnou modlitbu. Osvojuje si reflex pravidelných návratů k Bohu, který představuje vzácnou kombinaci zažitých, samovolných hnutí, s vědomými, stále znovu opakovanými úkony vůle. Ať už se takové úsilí zdá přehnané, nebo tvoří přirozenou součást zdravého návyku, tato opětovná hnutí pozornosti a hluboké úcty ke stále přítomnému a blízkému Bohu jsou vždy vyslyšena. Sčítají se, hromadí a pozvolna přispívají k naší proměně.
Nesnažme se v modlitbě rozlišovat svůj a Boží podíl: existuje totiž jen jeden jediný „podíl“, vše přichází od Boha. Naše modlitba přitom neztrácí nic ze své skutečnosti… Modlitba je vědomě přijatá účast na působení Krista Spasitele. Stačilo by nadzdvihnout roušku zastírající náš zrak, abychom pochopili, do jaké míry je modlitba svou podstatou závažná, prostá ve své realizaci, ale výjimečná a troufalá s ohledem na vytyčený cíl.
Bez Boha, bez víry v Boha, jsou mniši nepochopitelní a neslouží k ničemu. Mnich sdílí víru církve a zná proto tajemnou užitečnost svého povolání; zná jeho tajemnou účinnost pro ostatní lidi a pro své spolubratry: ví, že to je jeho nedokonalý podíl na životě, utrpení a bolestné, osamělé smrti Pána Ježíše Krista, který tak vykoupil lidstvo.
Také za to se mnich modlí. Ukrývá svou modlitbu v modlitbě Ježíšově a modlí se za všechny lidi, žijící i zemřelé, věřící i nevěřící, blízké i vzdálené. Vůbec ne za to, aby se ze zlých lidí stali lidé dobří..., ale aby všichni dospěli ke štěstí a pravdě. Taková je přímluvná neboli zástupná modlitba mnicha.