Dopis přátelům
2. září 2012
Slavnost posvěcení Nového Dvora
Milí přátelé,
Zdá se, že pád komunismu v Evropě je již velmi vzdálenou událostí. Nejmladší bratr v Novém Dvoře se narodil po sametové revoluci. Přesto první mnišská povolání naší komunity nalezla příznivou půdu ke svému rozvoji právě na troskách tohoto nespravedlivého režimu. Podobné režimy existují dnes v jiných částech světa a rodí se tu mnišská povolání, která uspíší jejich zhroucení. Mnozí z našich bratrů si pamatují ve své rodině na dědečka nebo prastrýčka, který byl v tehdejším Československu několik let vězněn za to, že odmítl dělat kompromisy. Tento odpor nebyl zbytečný. Jiní byli svědky ustavičných modliteb babičky nebo svých rodičů. Mnišské povolání našich bratrů je plodem jejich věrností. Jak máme dnes na svém místě projevit stejnou odvahu? Postavit se na odpor proti nespravedlivému okolnímu chování, nesprávnému, třebaže pohodlnému, není vyhrazené minulosti. Je temnota naší doby méně neproniknutelná než ta tehdejší? Člověk může v jediném skutku, který projevuje jeho víru a přímost, vyjádřit něco podstatného, i když je mu pak bráněno v jednání nebo je kvůli tomuto skutku uvězněn. V očích Boha, věřících a lidí dobré vůle má tento skutek absolutní hodnotu nejen sám o sobě, ale jako svědectví. Pravda, milost přijaté v upřímném srdci, jsou nejsilnější.
20. srpna jsme oslavili desáté výročí založení našeho kláštera. Celý tento den jsme zasvětili modlitbě. Co říci o těchto prvních deseti letech? Vždy když jsme se nechali pohltit starostmi, které nás odvracely od každodenních skutků mnišského života, oslabilo nás to; naopak vždy, když se náš hlavní zájem soustředil na konkrétní praktikování modlitby, slavení oficia, četby, pozorných bratrských vztahů, naše existence se tím upevnila. Pokusili jsme se upnout svou důvěru ne na dílo svých rukou, ale na to neviditelné, co v nás Bůh pozvolna buduje, podněcováním naší svobody. Když se nevyhnutelné nehody a každodenní starosti tříštily o všední a obvyklé plnění probíhajících úkolů, všedních, ale důležitých, pokud jde o jejich nadpřirozené plody, tehdy se náš život zjednodušil. Rozjasnil se tím, že se nepozorovatelně uvedl v soulad s Boží vůlí. Nést trpělivě nevyhnutelné starosti, bez neustalého sebepozorování, odlehčit svůj život tím, že ho v průběhu dní zasvětíme tomu, co od nás Bůh konkrétně očekává; vyhledávat plnění bezprostředních povinností, spíše než se zabývat nereálnými touhami... Věrnost se buduje právě těmito změnami našeho zájmu.
Ať jsou naše slabosti a křehkosti jakkoli skutečné, čím to je, že v Novém Dvoře se uchytil štěp, že mladý výhonek začíná nepozorovatelně růst? Nejsme ani schopnější, ani svatější než ostatní, ani více či méně ctnostní. Podporuje nás víra. Věříme v budoucnost mnišského života, třebaže v naší době je k této víře zapotřebí mocné milosti. Člověk předává jen to, čemu věří a co žije. Předávat Evangelium, mnišský život, vyžaduje jako základ život utvářený tímto Evangeliem, strukturovaný tímto mnišským životem, který mu dává smysl, pravdu a budoucnost. Tuto víru jsme přijali v Sept-Fons. Mniši, kteří dnes v Sept-Fons žijí, ji přijali od otce Jeronýma. Otec Jeroným ji přijal od Dom Chautarda a Dom Belorgeye. Všichni se snažili uchovat ji živou a předat ji. Na nás je stejný úkol a na mladých, kteří se k nám připojují, leží stejná zodpovědnost, až na ně přijde řada. Stromy, které dnes kácíme, abychom zaplatili stavbu našich dílen, byly zasazeny v době, kdy tito učitelé otce Jeronýma získávali svou mnišskou formaci. Kdy budou pokáceny stromy, které sázíme dnes? Bude ještě v Novém Dvoře mnišský život? To záleží na nás, nejstarších, a na bratrech, kteří nás obklopují, spolu s Boží milostí.
Při pozorování našeho opatství z trochu větší dálky by si spěchající pozorovatel mohl myslet, že je vše v pořádku. Určitým způsobem to je pravda. Některé části budovy již utrpěly škodu kvůli nepřízni počasí a my jsme se zděsili, že musíme už po deseti letech měnit systém zásobovaní vodou nebo opravovat nějakou část fasády. Co platí o budovách, je ještě pravdivější o lidech. Život mnicha se nepodobá klidnému moři. Mládí naši komunity, horlivost bratrů pro modlitbu a služba Bohu jsou slibné skutečnosti, které přijímáme s vděčností. Těžkosti přesto nikdy nechyběly a nebudou chybět ani v budoucnu. Když přijmeme, že mnišský život se podobá zápasu, jsme v jádru svého povolání. Lid Izraele váhal mezi otroctvím v Egyptě – které bylo pohodlné – a strohostí pouště na Sinaji. Sám Kristus byl pokoušen na poušti a po něm první mniši. A jako oni, stejně tak i mniši dnešních dní. Všední a každodenní podoba našeho zápasu nemění svou hodnotu ani svou skrytou nadpřirozenou plodnost. Pokud bychom se vyhýbali tomuto zápasu nebo jím pohrdali, brzy bychom se utvrdili ve smrtelné iluzi.
Zdají-li se Vám tyto úvahy chmurné, vězte, že náš život takový není. Onehdy jsem se ptal v noviciátu, proč svatý Benedikt když definuje mnicha cenobitu (ten, kdo žije v komunitě pod řeholí a opatem), klade opata na třetí místo. Po rozpačitém mlčení jeden z bratrů odpověděl: „Možná proto, že opat není tak důležitý?“ Všichni se rozesmáli.
Deset let po založení kláštera hledíme spíše na přítomnost a do budoucnosti, než na minulost. Přítomnost, kde nechybí radost, díky Bohu, ale která zůstává drsná, a za to Bohu díky. A stále nejasná, kromě oné důvěry, kterou vkládáme do Pánových rukou a do rukou Blahoslavené Panny Marie. Ve Vašich životech to je podobné, ne?
Se zvláštní vděčností Vám dnes děkujeme za Vaši pomoc, která nám nikdy nechyběla. Kéž Vám Bůh oplatí Vaši štědrost. Zahrňte nás do svých modliteb, jako my se modlíme za Vás.
br. M. -Samuel, opat v Novém Dvoře
Únor 2015
2. září 2014
Podzim 2013
5. července 2013
10. března 2013
Několik týdnů před Vánocemi 2012
Letnice 2012
11. ledna 2012
30. září 2011, Svátek svatého Jeronýma
1. května 2011
2. září 2010
Květen 2010
29. ledna 2010
Letnice 2009
Únor 2009
Květen 2008
2. února 2008
2. září 2007
5. července 2007
2. září 2006
25. března 2006
2. února 2006
2. září 2005