Desáté výročí objevení Nového Dvora, 30. ledna 1999, slavené 25. ledna 2009
Je tomu deset let, byli zde tři mniši a dva věrní přátelé, padal snili. Dnes je nás zde více než padesát, ze dvou mnišských komunit, s přáteli a s bratřími z Teplé. Co se stalo? Vznikla nová skutečnost, fundace, která dnes díky Bohu žije. Deset let ... jako by to bylo včera!
Bylo těchto deset let snadných? Ne! Bylo šťastných? Ano! Pobyty v Nečtinech nebyly vždy procházkou růžovým sadem; odjezd ze Sept-Fons znamenal pro každého ze zakladatelů bolestný rozchod; na počátku nic nefungovalo: přišly záplavy, první zima s nouzovým vytápěním, dřevo, které jsme štípali pod sněhem ... a to nemluvím o ustavičném nedostatku vody. Těžkosti s osvojením si cizího jazyka, ... , mohl bych takto pokračovat hodně dlouho. Přesto však, buďme upřímní, toto jsou naše nejlepší vzpomínky. Ano, tato léta byla šťastná, protože jsme zde, protože se k nám připojili mladší, i další zakladatelé, kteří mají stejné zásluhy jako ti prvně příchozí. Prvním poučením, které je tedy třeba si zapamatovat je, že štěstí nikdy nejde ruku v ruce se snadným životem a že křesťan, který se ohlíží za minulostí, hledí se stejnou vděčností jak na stinné tak na světlé okamžiky, kterými musel projít.
Druhé poučení není tak očividně jasné: byli jsme vždy na potřebné úrovni? Ne! Splnili jsme Boží vůli? Myslím si, že ano! Protože nám nechyběla Jeho milost, a protože jsme měli, protože máme učení mnišského života, kterému chce být věrný každý z nás, ať je jakkoli slabý, či někdy vrtkavý. Toto učení, které jsme přijali od našich Otců, řídí náš každodenní způsob života. Bylo nám předáno otcem opatem a otcem učitelem ze Sept-Fons, rozumně a bez obav před přizpůsobením, když si to situace vynucuje, a čirú z nás žáky žáků, učitele, když na nás přijde řada, s nadějí, že dnešní žáci budou zítřejšímu učiteli. Milost nebude nikdy chybět a nauka také ne, bude-li živá, protože se neuchovává v knihách, ale v srdcích mnichů. Nemyslím si, že by v Bourbonsku bylo více géniů nebo více dokonalosti než v západních Čechách, ne ... ale toto umění být učedníkem a blahodárné účinky fi1iace jsou prostředky milosti, jsou skromnými prostředky, které Bůh zvolil, aby podpořil naši upřímnost a věrnost. Nedoufejme tedy, že budeme dokonalí, s vytrvalostí přilněme k tomu, co je pevné, na co se lze spolehnout, co má váhu, a za deset, dvacet let zde budeme ještě početnější a s větší důvěrou. Před padesáti léty byli v této zemi horlivě žijící křesťané. Jsme plodem jejich modliteb. Víme, že křesťanská víra a mnišský život mají budoucnost, protože naše modlitba také ponese ovoce, zde a kdekoli jinde na světě. Poušť rozkvete a nebude to ani poprvé, ani naposledy.
Zakladatelé si vzpomínají, jak jednou v neděli, za mlhy, uteklo stádo ovcí, jak, rozptýleni kolem kláštera, jsme je nalezli těsně před začátkem mše na okraji lesa. Ovce stále utíkají, stále znovu je nutné pokoušet se je pochytat a stále znovu je nacházíme. Tomu mně, osobně, naučilo těchto posledních deset let. (...).
25. ledna 2009