11. října bude Svatý otec kanonizovat mladého španělského trapistu, bratra Rafaela Arnàiz Barόn
Blahoslavený Rafael Arnàiz Barόn se narodil 9. dubna 1911 ve španělském městě Burgos, v horlivé křesťanské rodině, jež byla, přes jednu tetu, svázána se španělskou korunou. Během svých studií architektury pobýval tento nadaný a citlivý mladík určitou dobu v trapistickém klášteře San Isidro de Duenas. Tamější klášterní život ho uchvátil; po krátké úvaze vstoupil do kláštera a přijal hábit novice. Bohužel záhy onemocněl: těžká cukrovka ho přinutila vrátit se domů. Ačkoli v rodině nacházel mnoho lásky a třebaže potřeboval péči, jakmile došlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu, vrátil se do kláštera, kam ho vábilo povolání, ono neodmítnutelné Boží volání: žít s Kristem a sloužit mu. Péče, které se mu dostávalo, byla v té době velmi skrovná a nestačila k uzdravení, několikrát znovu onemocněl. Třikrát musel opustit svou komunitu a pak po krátkém pobytu v rodině se znovu odpoutat od náklonnosti svých blízkých, aby se vrátil do komunity, kam ho znovu vedlo jeho povolání. Počtvrté k tomu došlo v zimě, jednoho smutného deštivého prosincového dne. Objal matku a řekl jí: Požádej Ho, abych už brzy zemřel! Nedělal si žádné iluze o osudu, který ho čekal. Jeho hluboce věřící matka mu odpověděla naprosto lidsky a mateřsky: « Jak chceš, abych ho o to požádala ? » Odešel a nedovolil, aby ho otec doprovázel. Naposledy chtěl odejít sám.
Nalezl komunitu, kterou miloval a kde bratři oceňovali, že tento křehký mladík, který ve chvílích volna maluje a není schopen vést řeholní život, vstávat ve tři hodiny ráno, aby se účastnil nočního oficia, s obtížemi vykonává svou práci, a když na to má sílu, balí čokoládu, kterou mniši vyráběli. Někdy byl na ošetřovatelně velmi osamělý a litoval, že není dostatečně zdráv, aby mohl následovat bratry ve způsobu života, jenž byl tehdy mnohem přísnější než dnes. Mohl však trávit celé hodiny před svatostánkem. Nebylo dokonce ani možné , aby kvůli svému zdraví složil sliby nebo uvažoval o tom, že se stane knězem. Co na tom záleží, myslel si: Vidím, Pane, že vše je nicotné... Tedy? Ty, Pane, sídlíš pouze v srdci odpoutaném ode všeho! Zemřel ve svém klášteře 26. dubna 1938,
Byl jeho život nešťastný? Určitě ne. Byl obtížný, jistě. Bezpochyby byl výjimečný! Náš trapistický bratr, kterého bude Svatý otec letos v říjnu svatořečit, napsal ve svém « posledním sešitě », měsíc před svou smrtí:
Ve světě trpíme...jsou to jen starosti, přání, naděje...málokdy uskutečněné. Ve světě pláčeme kvůli přízemním, obyčejným a pomíjivým záležitostem. Ve světě málo pláčeme pro Krista. Ve světě málo trpíme pro Boha.
Poskytl nám tak klíč ke své, na první pohled překvapující životní cestě, jeden z klíčů, které nám umožňují pochopit nejen to, co napsal, ale zejména to, v čem může podpořit mnišský život těch, kteří dnes přijali stejné povolání jako on, podpořit také křesťanský život upřímných věřících. V literatuře a v současném tisku pravidelně nacházíme výtky, adresované dvěma posledním velikým papežům, Janu Pavlovi II. a Benediktu XVI., i věrným křesťanům, že vyvolávají roztržku mezi církví a moderním světem. Na druhé straně nacházíme křesťany, řeholníky či kněze, kteří proto, aby « vybudovali jakýsi most » mezi křesťanstvím a soudobým myšlením, snaží se oslabit, umenšit, vymazat tento rozpor. Je to dobré řešení?
To, co bohužel našemu bratru Rafaelovi zkrátilo život v klášteře San Isidro, byla nemoc, kterou by dnes bylo snadné vyléčit. Ale za touto nemocí, v této nemoci, přímo uvnitř této zdánlivě zbytečné zkoušky, kterou by nikdo nepřál ani sobě, ani svým blízkým, nalezl bratr Rafael to, co je každý z nás, mnich a křesťan, také povolán objevit za svými vlastními problémy, ve svých vlastních problémech, přímo uvnitř svých osobních problémů. Jakési dveře vedoucí ke štěstí, přes překážky a v překážkách každého všedního života.
Alternativa, která se nám nabízí, není z jedné strany snadné štěstí pohodlného života, věčné mládí; z druhé strany pak náročná a přísná věrnost křesťanské víře. Ne! To je iluze, to je klamné zdání, kterým se nám třepotá před našima očima, které však vede jen k nejzásadnějšímu zklamání: k prázdnému životu. Alternativou je, jak vysvětluje bez jakéhokoli rozmělňování blahoslavený Rafael: buď trpět kvůli přízemním, obyčejným a pomíjivým záležitostem, nebo plakat pro Pána. Možná se divíte, že slyšíte taková ostrá slova, když bychom všichni raději naslouchali slovům o Boží lásce a o útěchách. Ale v Rafaelově životě útěchy skutečně nechyběly. Poslouchejte:
Během svého přecházení noviciátem, kdy jsem nevěděl, co dělat,... jsem se podíval proti svému zvyku z okna...
Slunce vycházelo. V přírodě panoval nesmírný mír…Vše se začínalo probouzet... země, obloha, ptáci... Vše se pomalu tiše probouzelo na Boží příkaz..., vše poslouchalo jeho božské zákony, ochotně a plynule, zvolna, klidně, světlo i temnota, modrá obloha i tvrdá zem pokrytá ranní rosou... Jak je Bůh dobrý, pomyslel jsem si... Mír přebývá všude kromě lidského srdce.
Mír přebývá všude kromě lidského srdce! A pokračuje:
A pomalu, klidně, prostřednictvím tohoto pomalého, klidného úsvitu naučil Bůh i mne poslouchat...
Shrňme na závěr tento fakt několika slovy: život není snadný. Věřit opaku je známkou naivity, dětinské zaslepenosti, iluze, mladistvého snu. Život je ale krásný, plný, má smysl, někam vede: opravit - poslušností Krista a naší poslušností v Kristu - nepořádek, který ničí naše životy, abychom v nich postupně nastolili Boží řád, Boží mír, klid a něhu. K životu je třeba se stavět čelem, energicky, beze strachu, že se budeme lopotit, že se unavíme, že si ublížíme. Střetáme se s ním, přijímáme ho, jsme k němu odvážně obráceni tváří, i když se jedná, jako u blahoslaveného Rafaela o nevyléčitelnou nemoc. Uchvacuje nás tedy Život sám, vede nás tam, kam možná jít nechceme, ale kde v hloubi duše být toužíme, to znamená k životu s Pánem.
Jak je Bůh dobrý! Přivádí mne zpět, řídí mne, pomáhá mi z té i oné strany, občas mne rozpláče, někdy mne nechá trpět, jindy mne rozesměje a ještě jindy mne nechá jásat, jednou tak, jindy onak. Jak je Bůh dobrý. Chce pouze moje dobro, dobře ví, co dělá. Začínám si tak dalece zvykat na jeho způsob jednání, že mu nekladu otázky. Nechávám se unášet, podvoluji se mu, to je to nejlepší, co mohu dělat.
Otec Jeroným, narozený v roce 1907, tudíž současník blahoslaveného Rafaela, také trapista jako on, mnich kláštera Sept-Fons ve Francii, procházel stejnou zkušeností: „Jestliže Bůh existuje, potom k nám hovoří a zároveň mlčí. Žádá po nás, abychom s ním hovořili i abychom se odmlčeli. Podněcuje nás k činnosti a současně nás nechává čekat. Naplňuje nás i vyprazdňuje. Líbí se nám a působí nám i zklamání. Poskytuje nám radosti a žádá po nás slzy. Drtí nás i osvobozuje. Neboť tak nás nutí reagovat všechny znalé a milující osoby, které nás obklopují. A touto cestou nám všechny dokazují, že jsou živé a že jsou nám nablízku. Nuže, náš Bůh je mezní skutečnost.“
Ve stejném klášteře, o půl století později, bratr Teofan dosahoval cíle ve stejném povolání, před ukončením svých dvaceti osmi let. ( Na ohnivém voze, ED. Triáda.)
Bratr Rafael je učitelem pro silné duše, to znamená pro kohokoli, pro úplně každého, třeba i křehkého, slabého, s malým množstvím sil, jehož Kristus volá, aby mu začal sloužit.
14. září 2009