Má taktika pro dnešní dobu
Dnešní člověk, člověk skutečně nezávislý, chce vše uspořádat podle svého gusta. Jeho situace není nikdy přesně podle jeho přání, chce ji změnit. Jako zpochybňuje každou jistotu, snaží se zpochybnit i svou vlastní situaci. Proč? Protože už nevěří v Boha, který jej miluje osobně. Odmítá věřit, že Všemohoucí bdí nad všemi detaily jeho života, stejně jako nad jeho pozemskou poutí jako celkem. Moderní dospělý člověk už přece nevěří, že :
„Bůh v černočerné tmě
vidí černého mravenečka
na černém kameni.“
Protože člověk ve světě chce změnit své místo, svůj osud, své ideály a měnit je neustále, Boží přítel musí zůstat a držet se na místě, kam jej Bůh postavil. Vždyť mezi Božími přáteli a světem je rozpor a zlom. Co si jeden zvolí, to druhý odmítá. Bez toho již nejsou dva tábory ale jen jeden, a to svět.
Bůh tedy dnes žádá víc než kdy jindy toto: vytrvat na místě, kam nás Bůh od prvního volání přitáhnul. Zde si vzít, co nám připravil a vytěžit z toho co možná nejvíc; díky opravdovosti a prostotě, ale také díky inteligenci a pevné vůli. Bůh připravuje okolnosti našeho života. Navíc, Bůh nám dá svou milost, my pak svou učenlivostí a důvěrou, vytěžíme z těchto okolností to nejlepší. Tomu máme věnovat svou veškerou péči: vytěžit co nejvíce z toho, co nás potká na naší cestě, aniž bychom ji chtěli měnit. Necháme se vést Bohem.
Otec Jeroným, mnich ze Sept-Fons, 27. 9. 1973
Bratr Jakub, konvrš
Byl malé postavy, neduživý, stále churavý, z lidského hlediska nula. Byl malý, ale upřímný a ušlechtilý; jeden z těch malých, které Bůh miluje a kteří rozhodně nejsou průměrní. Slabý ve všem, průměrný v ničem, veliký ve všem podstatném.
Plnil s nesmírnou vážností veškeré mnišské povinnosti, nadevše pak povinnost směřovat k Bohu životem v modlitbě. Modlil se nepřetržitě a intenzívně. Svou modlitbu nijak neskrýval, natolik se choval prostě jako mnich, který nebral na lidi žádné ohledy. Při procházkách svíral vždy v ruce růženec plný svatých medailónků. Často také chodil s růžencem v jedné ruce, ve druhé držel otevřené pouzdro na brýle, v němž bylo možné vidět papíry popsané střelnými modlitbami; vážně je odříkával a přitom popocházel malými krůčky. Všiml jsem si i jeho častých návštěv v kostele u různých obrazů svaté Panny.
Aby dodržoval onu téměř nepřetržitou modlitbu, uměl být bratr Jakub opatrný a důvtipný. Proto, aby se nenechal překvapit ospalostí, měnil několikrát místo i během jedné návštěvy kostela; a nikdy jsem ho tam neviděl dřímat. Stejně tak během dnů, které trávil v šatně, při spravování ponožek nebo při skládání kapesníků, měl před sebou položený lístek, na kterém byly napsány jeho oblíbené invokace: stále proto, aby nezapomínal na veliký úkol hledání Boha. Malé pomůcky, které vyžadují mnoho energie, používáme-li je vytrvale.
Vzpomínám si také na období, kdy mi ministroval. Když po svatém přijímání přinášel konvičky, slyšel jsem ho šeptat naprosto přesvědčeně: „...s veškerou pevností mého srdce, s veškerou pevností mého srdce.“
Žil a takto se modlil. Zdálo se však, že jeho nepřetržitá modlitba je z velké části vědomá. Neočekával, že mu to nějak citelně pomůže, ale znovu se do toho dával, z poslušnosti, vědomě a svědomitě. Toto úsilí ho však nečinilo ani přísným, ani starostlivým. Naopak byl šťastný a usměvavý.
Viděl jsem umřít řadu řeholníků, například Dom Chautarda či otce Laurenta Barniera. Přestože jsem je obdivoval, nikdy mne nelákalo, abych žádal o trochu jejich ducha. Ale šel jsem se modlit ke hrobu bratra Jakuba, abych získal trochu toho jeho. Protože nebyl po lidské stránce nijak pozoruhodný, bylo na něm vidět, co modlitba sama o sobě svou upřímností a prostotou může v člověku vykonat: povznese ho nad jeho přirozené schopnosti. Již za života bratra Jakuba jsem neváhal říci před dvěma nebo třemi řeholníky – a ti mě dokonale pochopili –, že kdybych byl ctižádostivý, chtěl bych kráčet za bratrem Jakubem po cestě, na které, aniž to věděl, byl učitelem.
Otec Jeroným, Sept-Fons, listopad 1953.