Famille chretienne
(překlad)
Od 12. století se trapisté v opatství Sept-Fons modlí a pracují v tichu Bourbonska. Jsou nositeli dědictví duchovní tradice, která přesahuje staletí i hranice, ježto mniši přicházejí ze všech částí světa: z Belgie, Itálie, Španělska, Česka, Slovenska a dokonce i z Asie a Ameriky. Otec opat Dom Patrick Olive souhlasil s tím, že nás přijme.
Sept-Fons v číslech
Žije zde 78 mnichů, z nichž dvacet je v noviciátu. Jsou ve věku od 18 do 91 let. Denně slaví 3 1/2 hodiny liturgické bohoslužby, jednu až dvě hodiny tráví každý rozjímavou modlitbou, k tomu dále přistupuje lectio divina. Uléhají ve 20 hodin a vstávají ve 3 hodiny 15, aby zpívali matutinum. Obdělávají 70 ha půdy, chovají stádo několika desítek krav a každý den vyrobí tunu dietetických výrobků a zavařeniny...
Historie
Opatství Sept-Fons bylo založeno v roce 1132 burgundským opatstvím ve Fontenay, což bylo dceřiné opatství Clairvaux, které samo bylo dcerou Citeaux. Klášter sám je nenápadný a nemá žádnou historii. Ale zanícení prvních hodin je zde stále přítomné. Za návrat k řeholi vděčíme Dom Eustachovi de Beaufort, který byl jmenován Ludvíkem XIV. V roce 1791 v období Hrůzovlády byli mniši vyhnáni. Někteří se veřejně přihlásili ke své víře ve věznici v Rochefortu. Byli započítáni mezi mučedníky, které Jan Pavel II. v roce 1995 prohlásil za blahoslavené. V roce 1845 byl klášter vykoupen zpět. Klášterní život se obnovil a pokračuje až do současnosti. V jeho čele nyní stojí ctihodný Otec Dom Patrick Olive, který byl zvolen 12. prosince 1980. V současné době se chystá v měsíci srpnu založit nový klášter v Novém Dvoře v České republice.
Otče, kdo je to mnich?
V nejširším slova smyslu je mnišské poslání jen reálným a naprostým prováděním poslání pokřtěného. Křtem jsme byli připodobněni ke Kristu a skládáme sliby, aby nám pomohly dojít až na konec tohoto připodobnění: jsou v souladu s požadavkem, který vyplývá ze křtu.
Jaké sliby skládáte?
Podle benediktinské tradice slibujeme stálost, konverzi mravů a poslušnost. Slib stálosti nás zakotvuje v určitém společenství s právy a požadavky, které jsou s ním spojeny. Slib konverze mravů nás povolává k tomu, abychom žili podle řehole ve všech podrobnostech – v chudobě, čistotě a bratrském životě. A ve shodě s Kristem se snažíme proniknout do jeho poslušnosti k Otci. To je také smyslem vztahu poslušnosti k opatovi.
Co rozumíte konkrétně konverzí mravů? Jde o boj proti vlastním chybám?
V křesťanské tradici existuje velmi uznávaný proud, který zdůrazňoval zejména morální hledisko, domnívaje se, že v něm by bylo možné nalézt kritéria pro schopnost rozlišování. Neboť je snadnější ověřit si morální chování než duchovní postoj! Zatímco morální chování by mělo být konkrétním výrazem duchovního postoje. Konverze je zásadní. Znamená obrátit celou svou existenci – myšlenky, touhy, vzpomínky – k osobě Krista. To samozřejmě předpokládá určité morální postoje, ale neomezuje se to jen na ně. Stává se dokonce, že Bůh v nás nechává přežívat velké, viditelné nedostatky, které existují spolu s hlubokou zkušeností jednoty s Kristem. Jako by Bůh chtěl skrýt hloubku této zkušenosti před očima ostatních i dotyčné osoby. Taková je slabost lidského údělu. Nebrání hlubokému postoji konverze. To je povzbudivé!
V čem vám pomáhá slib stálosti připodobnit se Kristovi?
Je to základní prvek řehole. Svým povoláním patříme ke stanovenému společenství. Stálost je výrazem inkarnace našeho poslání až do jeho nejkonkrétnějších skutečností: života s těmito bratry, na těchto místech, v tomto rytmu. Naše poslání je skutečné. Není to jen nějaká představa. Žijeme-li společně dlouhá léta ve stejných zdech, unikne nám velmi málo věcí. Známe se dobře. To vyžaduje pravdu vzhledem k sobě, k ostatním, k Bohu. Co pohledáváme v opatství bez této úplnosti? A pak, aby něco zapustilo kořeny a neslo ovoce, k tomu je nezbytná dlouhá doba. Její osvojování je zároveň zkouškou a nadějí: umožňuje ověřit si a uchovávat vnitřní dynamismus ve všednosti každodenního života. To platí i pro matku rodiny či úředníka v kanceláři, ale možná méně radikálně: zde není telefon, který bychom mohli zdvihnout, knoflík u televize, kterým bychom mohli otočit!
Vy jste navíc řád, kde se vůbec nemluví?
To je velká výhoda. Žádné debaty o tom, co jsme! Mlčení nás udržuje v nejkonkrétnějším a nejčistším realismu. Ale není bez úskalí. Mlčení umožňuje snít, přemítat. Pro mnicha znamená přemítání mor! To je často případ bázlivých či uzavřených povah. Zatímco mluvka se může stát dobrým mlčenlivým mnichem.
Stejně jako je možné utéci před realitou mlčením, není možné také utéci před svou vlastní identitou slibem poslušnosti?
Ideálem je, aby byl člověk zcela veden Bohem. Když Kristus poslouchá Otce, nepozbývá své osobnosti. Naopak! A přesto je zcela závislý na Otcově vůli. Je pravda, že v určité tradici byl kladen důraz na poslušnost, která ničí mnichovu vůli. Bylo třeba jednat proti přírodě. V 18. století napsal jeden kapucín knihu, která se jmenuje „Dokonalý podřízený“. Název říká vše! Je to křesťanské vyjádření určitého pesimismu o lidské povaze. Optimistická tradice není velká. Člověk je zraněn, ale není zasažen v hloubi své povahy. Všechno v něm není špatné. To bere v úvahu správně pochopená poslušnost. Má pomáhat člověku přečišťovat svou inteligenci a svou vůli, a přitom se spoléhá na to, co zůstává dobré. I když se stává, že jsou někdy požadována bolestná zřeknutí se!
Jaká je úloha inteligence v poslušnosti?
Skutečně lidská a křesťanská poslušnost musí projít cvičením úsudku: jak u toho, kdo přikazuje, tak u toho, kdo poslouchá. Představený kláštera nenařizuje cokoli, jakkoli, komukoli. Jinak to není představený. Je třeba připomínat, že základní ctností představeného je moudrost? V průběhu dne je zvažována a posuzována pro každého bratra, v každé situaci. Kdysi kolovala taková průpověď: „Možná jsem se zmýlil, když jsem vám to uložil, ale vy se nezmýlíte, když mě poslechnete.“ Ano i ne! Dominikán Otec Régamey podtrhoval, že milost stavu neumožňuje vyluzovat houslové tóny, když jsou tisknuty klávesy piana. Existuje jistý způsob dělení do dvou skupin, do přirozené a nadpřirozené, jako by čím více bylo něco proti přírodě, tím více to bylo nadpřirozené! To je falešné. Umění požadovat skutek poslušnosti, stejně jako umění ho přijmout, to vyžaduje trpělivou práci.
Poslušnost možná v neposlední řadě upravuje váhu samoty, která by mohla tísnit?
Mnichem se nestává člověk sám. Potřebuje se opřít o druhé. Je zvykem, že novic se může obracet na novicmistra. Pak, když je to možné, existuje osobní vztah s opatem nebo s jiným bratrem, který se s opatem střídá při poskytování rad. Nevděčíme za vše jen sami sobě. Abychom vyrostli, musíme si stoupnout někomu na ramena. To není snadné ani pro duchovního syna, ani pro duchovního otce. V historii mnišství to je tradice.
Zdá se neuvěřitelné, že tak přísná observance, jako je v Sept-Fons noční vstávání, nejen neodrazuje uchazeče o klášterní život, ale spíše je, jak se zdá, přitahuje?
Je pravda, že jasná identita působí určitým způsobem přitažlivě. Ale je třeba také tuto přitažlivost zkoumat. Mohla by sloužit jako útočiště pro lidi, kteří mají potíže s nalezením identity vlastní. Více či méně vědomě by se mohli domnívat, že jsou osvobozeni od práce, kterou tato totožnost vyžaduje, když se připojí k identitě silné a vnější. Kdysi se říkalo, že se člověk stával trapistou, když se mu nahromadily hráčské dluhy! Přicházel si je odpykat do trapistického kláštera. V dnešní době bychom to takto nevyjádřili. Je jisté, že klášter přináší lidem silné a důležité poznatky, kterými jim pomáhá utvářet vlastní identitu. Tím lépe! Ale je třeba, aby vše bylo jasné. Je nutné bdít nad tím, abychom nezakrývali skutečnosti, které tu nemají být. To je jeden z prvků rozlišení povolání.
Jak postupujete při provádění tohoto rozlišení, když nějaký mladík zaklepe na vaše dveře?
Především je třeba nespěchat. Je nutný úzký a dlouhý osobní kontakt. Dříve než dotyčný složí definitivní sliby, uplyne přinejmenším šest let. Je dost času! Samozřejmě, vždycky může člověku něco uniknout. Ale většinu času je vidět, s kým jste ve styku a naopak. V klášteře se nedělají okliky. Vidíte, jak bratr reaguje v bratrském životě, v práci, v duchovním řízení. Ale v žádném případě se nejedná o nějakou psychologickou analýzu. Základní otázkou je, zda Bůh volá tohoto mladíka k životu v klášteře, v těchto zdech.
Je rozlišujícím prvkem lidská zralost?
Ano. Existuje určitý stupeň slabosti, který není začlenitelný do života v klášteře. Ale patří také k hluboké tradici přijímat ke klášternímu životu lidi, kteří se nacházejí na hranici dobré rovnovahy. Velmi strukturovaná instituce, tak jak existovala až do roku 1965, umožňovala zdánlivě protismyslně integrovat osoby spíše slabé, které bychom mohli jen obtížně přijímat dnes. Mnozí z nich byli světci, ba dokonce velcí světci. Dnes jich je nedostatek! Je pravda, že to závisí také na pevnosti komunity. Záleží také na její síle, zda může přijmout nebo odmítnout osoby s atypickým profilem.
Jsou dnešní slabosti odlišné od slabostí minulých generací?
V určitých oblastech je slabost větší. Střetáváme se s novými výzvami. K tomu, abychom provedli opravdové rozlišení, musíme být otevření, ale také moudří. Proto je velmi důležitým prvkem čas. Někteří se mění. Nezůstávají strnule ve sve bídě. Milost může uzdravit jistý počet zranění a slabostí. Jsem přesvědčen, že Bůh nás dostihuje spíše našimi nedostatky než naším bohatstvím. Předložíme-li Bohu svou bídu, přiláká jeho slitování. Ale nadanější lidé svou bídu jen obtížně přiznávají, přijímají a činí z ní cestu konverze. To je místo Vykoupení. Nadaný člověk je spíše připraven nabídnout své schopnosti do služeb Bohu. Dobrá! Ale je také třeba přijmout od Boha vyléčení ze své bídy. Ve skutečnosti je každý povolán k oběma hnutím, ale ne nezbytně ve stejném rytmu.
Jaká je vaše největší potíž ve výchově uchazečů o řeholní život? Jsou některé trvalé?
Nejčastěji se střetáváme s tím, že člověk schvaluje sám sebe. Žijeme s obrazem sebe sama. Klášterní život záhy odráží skutečnost. Snímá masku. Ale přichází rozhodující okamžik, kdy je třeba jednat otevřeně. Čím dříve, tím lépe. Tehdy může nastoupit cestu hluboká práce. Bude moci pronikat milost. S překvapením zjišťuji, že mnozí bratři jsou sobečtí: moje záležitosti, moje studia, moje zaměstnání. Pokud je druzí neruší, vše je v pořádku. Ale ve chvíli, kdy je někdo poněkud obtěžuje, začíná to skřípat. A nesetkáváme se s tím výhradně u jedináčků! Je to spíše sklon k individualismu, domýšlivosti: pravý opak skutečného pojetí člověka, který je otevřen druhým.
Neodráží se ale tato obtížná jinakost v modlitbě?
Klidní, tiší, usebraní lidé by snadno mohli žít v této falešné niternosti. Když vidím při liturgické bohoslužbě sklopené oči, ruce zasunuté v rukávech, ptám se někdy, zda se tito mniši modlí, nebo jsou ztraceni sami v sobě. Nakolik je snadné přijmout hlučného, neposedného bratra, natolik je obtížné přijmout někoho usebraného! Když ale přijde okamžik, kdy má lektor přejít k pultíku, a on se nehýbá, víte, že je jinde. Nebo když se ho zeptáte, co se četlo při mši, a on si nevzpomíná, je to proto, že naslouchal vlastním myšlenkám. Zahloubání se do sebe je jedním z hlavních nebezpečí pro klášterní život. V prvotní tradici pouštních mnichů stál boj proti myšlenkám na prvním místě. Často se myslelo, že se jednalo o boj proti špatným myšlenkám. Ale šlo o mnohem podstatnější záležitost: o boj proti všem myšlenkám. Nejlepším způsobem boje je říci o svých myšlenkách duchovnímu otci. Žák je tím osvobozen pro modlitbu. Pouštní Otec Kasián vyzýval své žáky, aby se obraceli k Bohu při každé příležitosti. „Když vstáváš, řekni ,Bože, přijď mi na pomoc´, když někam kráčíš, když jíš, když pracuješ, když vstupuješ do oratoře, pozdvihni svou modlitbu k Bohu.“ Ticho obývané modlitbou je nejvyšší formou života obraceného k Bohu. Ale může tomu být zcela jinak. Falešná niternost je nebezpečnější než nedostatek niternosti. „Hloubavci“ mají snížené schopnosti k modlitbě. Místo aby odříkávali modlitbu, která je obrátí k někomu jinému, jsou otočeni sami k sobě. Bedlivě se pozorují a omezují vše na sebe.
Intelektuální život je mnichovi patrně na překážku?
Právě naopak, intelektuální výchova je velice podstatná. Nemůžete se modlit několik hodin denně po dobu mnoha let před svatostánkem, aniž byste dospěli ke konci svých otazek o skutečné přítomnosti. Nemůžete žít ve společenství, aniž znáte svůj způsob činnosti. Bez důkladné intelektuální výchovy ve službách své víry nevydržíte. A jestliže se vaše inteligence nevyvíjí, aby živila vaši víru, rozvine se jinde. To, čím jsme, spočívá jen v několika věcech. Ale musíme takoví být po desítky roků! Někteří jsou zde již 75 let. Obepluli mys Dobré naděje, vydrželi. Za tu dobu si položili všechny základní otázky: osobní, týkající se vzájemných vztahů, filozofické, teologické. Je nemožné se nesnažit na ně odpovědět. Třebaže odpovědi nikdy nejsou dostačující.
Vycházejí vaše otázky z vaší lidské zkušenosti nebo z vaší modlitby?
Na benediktinské řeholi mě udivuje to, že svatý Benedikt nebyl profesorem duchovního života. Byl vychovatelem. Navrhoval mnichovi, aby vyšel ze své zkušenosti, aby porozuměl. Nenapsal pojednání o mlčení, o poslušnosti, o pokoře, ale nabízel prostředky, jak tyto skutečnosti žít. Odmítal ono dvojí dělení mezi životem a inteligencí. První český bratr, kterého jsme přijali v Sept-Fons, neuměl ani slovo francouzsky. Žil s námi déle než tři měsíce, aniž by s námi hovořil. Vstoupil do monastické zkušenosti, aniž obdržel vysvětlení. Vydržel. Brzy obdrží kněžské svěcení. V tomto místě jsem se dotkl síly řehole svatého Benedikta jako způsobu jednání. Je to ale způsob jednání hluboce promyšlený! Předpokládá veškerou práci lidského rozumu na to, aby byla tato monastická tradice směnitelná??? Proto trvám na tom, aby bratři v klášteře studovali: kdyby nestudovali, docházelo by k dělení na dvě skupiny, na život řeholní a intelektuální.
Jaké je místo askeze? Není protikladem bezuzdného hledání plnosti našich současníků?
Askeze je dnes možná méně tělesná než dříve, ale zůstává nezbytná. Je to pojem velice starý a naše doba potřebuje znovu objevit jeho význam. Půst dnes ztratil svůj křesťanský význam. Dostal naturalistickou povahu, omezil se na zdrženlivost. A přitom je to očekávání! Vysvětlím to. Nestřídmost v jidle je pokládána za první hřích. Před smilstvem. Neboť v této nestřídmosti je uzavření se do sebe: nacházím své vlastní uspokojení pojídáním potravy, sytím se sám sebou, nepotřebuji nikoho. Naproti tomu existuje postoj otevření se, který znamená očekávání něčeho ze strany někoho: Krista, který nás sytí chlebem a svým slovem. Bdění je také askeze, která znamená očekávání. V našem klášteře velice lpíme na nočním vstávání! Je důležité přerušit spánek kvůli modlitbě: je to neviditelná vzájemnost. Zvon, který nás svolává sedmkrát denně k modlitbě, je také formou askeze. Je to vynikající prostředek jak se vyhnout zkoumání svého nitra, připoutanosti ke svému vlastnímu dílu. Někdy je pociťován bolestně, ale společenství ve svém celku ho vnímá jako nutnost. Nevýhoda tohoto vyrušení je široce vyvážena návratem k podstatnému.
Zbývá vám ve vašem časovém rozvrhu nějaké místo pro přijímání hostů?
V hospici přijímáme každého, kdo se objeví. Pro tuláky jsme si stanovili určitou taktiku: přijímáme jich malý počet najednou a jen na omezenou dobu. Poskytujeme jim stravu, někdy oblečení, ale žádné peníze. Jinak bychom přijímali mnoho lidí v duševní, psychické nouzi. V mezích možností jim nabídneme, aby ušli kousek cesty, ale náš doprovod zůstává nenápadný. Duchovní vedení v zásadě nepatří k našemu poslání. Nestává se důsledně, že se naši hosté setkají s nějakým bratrem. Většinou se forma našeho přijetí omezuje na poskytnutí našeho řeholního života jako rámce. Zisk těch, kteří procházejí Sept-Fons, není z řádu slovní komunikace. Existuje-li nějaký slovní užitek, je to proto, že je podložen zkušeností. Většinu času stačí být tady a účastnit se toho, co jsme.
Jaká je oprávněnost řeholního života dnes? Proč zůstávat v klauzuře, když existuje takové množství pastorálních potřeb?
Klášterní zkušenost existovala vždy, ale není to skutečnost, které by bylo predurčeno stát se hromadnou. V určitých dobách mniši zastávali důležité místo v intelektuálním, politickém a pedagogickém plánu. Ale to nebylo nezbytně nejšťastnější období pro řeholní život jako takový. Myslím si, že řeholní život je okrajová záležitost. Není nezbytné, aby každý byl mnichem. Prostě je k tomu zapotřebí jen některých. Ale těch je zapotřebí stále, ať je dobová situace jakákoli. Je zapotřebí křesťanů, pro které neplatí nic jiného než zabývat se službou Bohu. Dosvědčují tak, že touto službou může být lidský život naplněn. V dobách, kdy je křesťanské klima nosné, bude možná mnichů více. A naopak.. Podstatné je, že jsou. Dnes jako včera je nezbytné, aby někteří lidé trávili svou existenci oslavováním Boží velkoleposti. To je jeden z důvodů, proč nečelíme stejné krizi identity jako jiné kongregace, které mají konkrétní cíle. Jejich cíl může zmizet, neboť odpovídají na určité pastorální skutečnosti, které jsou příznačné pro určitou dobu. Náš nezmizí nikdy!
20. srpna 2002