Předávání mnišského života
Hovořit o spiritualitě je pro nás anachronismem. Zmínka o spiritualitě rozdílné pro jednotlivé řády se objevila v 16. století. Náš řád byl založen ve 12. století, řídíme se Řeholí svatého Benedikta, která byla napsána v 6. století. My nemáme spiritualitu, ale touhu dělat v dnešní době opět to, co svatý Benedikt navrhoval svým bratřím: následovat Evangelium. K tomu, abychom porozuměli, jak si to představoval, stačí vzít první a poslední slovo Řehole: „Naslouchej,… můžeš dospět…“. Cesta Evangelia znamená život naprosto otevřený tomu, co Bůh chce říci lidskému srdci, aby dospělo až k Němu. Řehole uspořádává klášter jako školu, kde se učíme naslouchat Božímu slovu a jít dál. Naslouchání, to je především modlitba, což není žádné tlachání ani rozbor našich citů. Božímu slovu nasloucháme rovněž při zpěvu žalmů během bohoslužby; nasloucháme mu samozřejmě při lectio divina a uvádíme ho do praxe v bratrském životě. To vše vytváří každodenní cestu k setkání s Bohem, cestu, kterou lze ověřit v konkrétních bodech.
Svatý Benedikt založil klášter na jihu Itálie a my jsme jeho dědicové, stejně jako jsme následovníci prvních egyptských otců, svatého Antonína a svatého Pachomia, kteří žili ve 4. století. Hovoříme-li o dědicích, je třeba jisté posloupnosti. Tradice přechází od těch, kteří znají k těm, kteří ještě neznají. Od těch, kteří se naučili, k těm, kteří se učí, aby se stali jednoho dne těmi, kteří sami budou předávat. Samo předávání se neděje automaticky. Vyžaduje vztah mezi dvěma osobami. Nejde o nějaký celek, který máme předat, jako když chytneme a hodíme míč, abychom ho poslali dalšímu a pak zase dalšímu. Jedná se o způsob života – poslouchat, abychom dospěli k setkání s Bohem – který se sami nejprve pokoušíme uskutečňovat, než ho předáme dalším. Tento způsob života totiž dává štěstí a jde také o to, aby i druzí mohli přijmout ono štěstí: sami naslouchat a jít dál, když na ně přichází řada.
V klášteře starší předávají mladým. Například opat a učitel noviců předávají mladým to, co sami přijali, a při předávání to obohacují a přidávají k tomu svou vlastní zkušenost. Když jsem vstoupil do kláštera, obdržel jsem od jednoho mnicha, otce Jeronýma, který měl za sebou čtyřicet let života v klášteře, zkušenost, kterou získal. Uchoval jsem z ní, co jsem mohl, pak jsem se ji pokusil žít a posléze předávat dalším. Otec učitel přijal a vstřebal totéž, a předává to novicům zase svým způsobem.
Máme-li štěstí a možnost předávat nejen uvnitř kláštera, ale i jinému společenství, jedná se o fundaci. To je případ Nového Dvora. Přišli k nám mladí Češi, aby se stali mnichy. Přijali jsme je a formovali. Nejprve došlo k předávání uvnitř komunity. Poté část komunity, několik Čechů a Francouzů, odešlo, aby založili klášter. Je to jako strom, který dává ovoce a který může kromě toho z výhonku zrodit nový strom. Nejde o to předat něco neživého z jednoho společenství druhému. Jde o to předat život, který nabude na novém místě, v nové zemi a v jiném ovzduší svou vlastní povahu a barvu. I když jsou oba tyto stromy stejného druhu, nejsou totožné. V něčem jsou si podobné, ale každý má svou osobnost.
Proč přišli čeští bratři do Sept-Fons, zůstali tam a zavázali se svými sliby? To působí Bůh, to nepochází z nás. Samozřejmě můžeme popsat lidské důvody, ale především to je Bůh, který vnuká mladým mužům touhu stát se mnichem, přivádí je do komunity, aby mohli přijmout učení, naučit se naslouchat a kráčet, aby se jednou mohli zavázat. Jsme nástroji, ubohými nástroji, více či méně dokonalými, dost nedokonalými. Od Boha jsme přijali dar, který si nezasluhujeme, ale jsme šťastni, že jsme jej obdrželi.
Ideálem mnicha je mít srdce obrácené k Bohu, ustavičně se modlit. Dosahujeme ho jen postupně a často až na konci svého života. Ale každý den je to nejlepší z našeho času zasvěcené modlitbě: liturgie, osobní modlitba… Vše, co děláme, souvisí s modlitbou. Stává se skutečně středem naší existence. A můžeme vydat toto svědectví: proto žijeme v klášteře a bez toho by náš život neměl naprosto žádný smysl.