Kněžím plzeňské diecéce
Otec Biskup nás požádal, abychom vás přijali na den usebrání a modlitby a tak vás u nás vítám. Byl jsem také požádán, abych k vám promluvil, z čehož mám tak trochu strach… Ve Francii se říká, že diecézní kněží chovají k mnichům obdiv a někdy také trochu závisti. Mohu vám říct, že mniši z Nového Dvora vám nejen nezávidí, ale naopak vás hluboce obdivují. Vaše služba je velmi namáhavá. Ani život trapisty není vždy procházka růžovým sadem, to si jistě domyslíte, ale ten váš není zdaleka nic lehkého! To si dobře uvědomujeme a často se za vás modlíme.
Mladý Jan-Maria Vianney přišel do své farnosti po krátké službě u kněze, který ho doprovázel i v době jeho formace. Nejen, že si ho velice vážil, ale bez onoho pátera Balleyho by se z mladého kněze nikdy svatý farář z Arsu asi nestal. Na závěr této přednášky a s přihlédnutím k vlastním zkušenostem s mladými lidmi, kteří v klášteře buď nějaký čas strávili, nebo do něj dokonce vstoupili, řeknu také pár slov o vaší roli vzhledem k mladým kněžím i k těm, které Bůh ke kněžství volá a kteří se na ně připravují. Ještě jako nevěřící jsem v lyonské oblasti prožil deset let svého života, vystudoval jsem tam a také začal pracovat. Občas jsem si na kole vyjel do kraje Dombes. Když mladého faráře jmenovali právě tam, byl tehdy Ars malinkou, zastrčenou vesničkou. Kostel zel prázdnotou i v neděli – tak jako většina kostelů v okolí našeho kláštera a v mnoha vašich farnostech. Jak zareagoval Jan-Maria Vianney? Začal s velkou zbožností sloužit mši svatou a modlit se. I my se dnes nejdříve zamyslíme nad slavením Eucharistie, druhá část úvahy bude věnována kněžské modlitbě. Takže už víte, jaké jsou mé dnešní úmysly. Nejdříve bych rád promluvil o moci eucharistické svátosti, potom o nezbytnosti modlitby. A nakonec o vaší roli v povzbuzování nových povolání a podpoře mladých kněží. To jsou základní témata dnešní úvahy. Svěřme ji přímluvě Jana-Maria Vianneye. Doufám, že moje nedokonalá výslovnost vám poslech příliš neztíží. Mohu vám slíbit, že se budu opravdu snažit.
Moc svátosti Eucharistie
I když výkon našich povolání – diecézních, řeholních nebo mnišských – je v praxi někdy dokonce velmi odlišný, jejich základ je stejný. Když slavíme Eucharistii, nic nás diecézní nebo mnišské kněze zásadně neodlišuje. Přesto existují dva způsoby jak nahlížet na kněžskou službu, ať už ji vykonává kněz v diecézi nebo v klášteře, dva způsoby jak nahlížet na naši kněžskou úlohu. Samozřejmě, že můj popis těchto dvou způsobů bude nutně schematický, doufám proto ve vaši shovívavost. První z těchto pojetí spočívá v přesvědčení, že svátost Eucharistie dosahuje svého účinku u těch, kdo se jí zúčastní. Kněz se snaží přivést křesťany ze své farnosti až k branám kostela, shromáždit je a pak, zbožně a v usebrání, slouží svátosti (křest, biřmování, Eucharistii, svátost smíření…) a vzdává díky za věřící, které mu Bůh svěřil. Podle tohoto pojetí, zde prosím znovu omluvte jistou schematičnost, předchází pastýřský úmysl slavení svátostí a také je doprovází. Myslím, že toto pojetí je nám dobře známé. Není sice úplně mylné, ale není ani úplně přesné. Druhý způsob, který je mnichovi samozřejmě mnohem bližší, je ten, ke kterému se zcela jasně uchýlil farář z Arsu. Může být i vaším a v tom případě zásadně ovlivní i váš pohled na vaši službu, učiní ji snazší, optimističtější, povzbudivější. Dovolte mi, abych to vysvětlil.
Kněz věří, že svátosti mají mocný účinek u těch, kdo je přijímají: jak u kněze, který mši slouží, tak u věřících, kteří na mši přijímají, u dětí i dospělých, kteří přijímají křest nebo biřmováni, u kajícníka, kterému se dostává rozhřešení. Samozřejmě, že toto přesvědčení je oprávněné. Má ale kněz zároveň na paměti skutečnost, že v rámci společenství svatých mají svátosti mocný účinek i na ty, kteří se nacházejí mimo toto společenství? Uvědomuje si onu účinnost sahající dál, než je samo společenství věřících shromážděných kolem kněze? Je náš kněz přesvědčen, že pokaždé, když je pokřtěno jediné dítě, že se tak ve stejný okamžik k Bohu přiblíží i celé lidstvo? Věří, že vždycky, když se hříšníkovi dostane odpuštění, jsou i všichni lidé, jeho bratři, před Bohem čistší? Kdyby toto nebyla pravda, k čemu bychom byli my, mniši? Nač by bylo veškeré úsilí vynaložené na osobní posvěcování, slavnostní slavení Eucharistie, zpěv božského oficia a modlitbu odehrávající se téměř beze svědků? Jistě jste mě pochopili.
Na koho a jak působí kněz, ať už je diecézní nebo mnich, když každý den slouží mši svatou? Na své farníky, kteří se shromáždí ve farním kostele, nebo v širším slova smyslu na diecézi, celou zemi, svět, věřící a nevěřící? Milí spolubratři v kněžství, když farář z Arsu na počátku svého úřadu sloužil mši v prázdném kostele, bylo to, co slavil, stejně účinné jako ty poslední mše v jeho životě, které se odehrávaly před hojným, zbožným zástupem. Tyto poslední celebrace byly viditelným výsledkem oněch prvních, neviditelně účinných. Jak napsal kardinál Journet:
Právě tělesnou přítomností Slova mezi námi začala ve vší tichosti spása světa. A stejnou tělesnou přítomností je mu spása v tichosti přinášena i dál. Tělesná přítomnost Kristova je lidem nejdříve “dána”, totiž při Vtělení, a pak je lidem “ponechána” v Eucharistii. Vtělení a Eucharistie jsou dva hluboce propojené aspekty téhož tajemství. Konsekrace, kterou Kristus vykonává prostřednictvím úřadu kněží…je v prvé řadě…jeho dílem, dílem jeho kněžství.
Jinak řečeno, věříme-li, že spása světa přišla mezi nás v okamžiku, kdy se Slovo stalo tělem, musíme též věřit, že se z pokolení na pokolení šíří dál pokaždé, když se Slovo stává přítomným pod způsobami chleba a vína za účelem, aby bylo dáno v přijímání a oslavováno ve svatostánku. To je jádro našeho kněžského života. Vtělení mělo jediného svědka – Pannu Marii. A přesto se v ten den osud světa zásadně změnil. Večeře Páně se zúčastnilo jen dvanáct osob a právě touto obětí byl spasen svět. Když se apoštolové rozprchli do celého světa, neměli žádné následovníky. Hlásáním Evangelia a slavením svátostí kolem sebe postupně shromáždili další věřící. Moc Eucharistie zůstává nedotčená i ve světě, který se od Krista odklání. Mše svatá nese své plody, i když ji sloužíme v prázdném kostele. Bůh nám nikdy neslíbil kostely plné věřících. Vždyť ani nevíme, co se stalo s dobrou polovinou z jedenácti apoštolů, kteří se poslední Večeře zúčastnili – kde a jak poté působili. Co nám Bůh slíbil, je neviditelná účinnost naší služby, úměrná naší lásce k němu.
Z těchto poznatků pro nás vyplývá několik důsledků, především naše povinnost sloužit svátosti s tou největší vážností a důstojností. Ačkoli by se měl kněz, přede mší a po ní, postarat o své stádo a mnich zase o svoji práci, během mše bychom se měli soustředit pouze na tajemství, které slavíme. Snad bychom si také mohli více vážit chvíle díkuvzdání… Vynechat díkuvzdání, jak napsal Otec Jeroným, znamená způsobit si velkou újmu vážnou takticko-duchovní chybou. Když do nás Náš Pán ve svátosti přichází, přináší nám novou schopnost víry a lásky. Proto je nutné, abychom Bohu hned začali projevovat úkony víry a lásky a využili tak čerstvé síly této schopnosti… Nepoužít k modlitbě okamžik, ve kterém bude modlitba s velkou pravděpodobností zvlášť silně podpořena, je opravdu velká ztráta.
Nezbytnost modlitby
Již sto let se v Církvi hovoří o racionalismu a aktivismu. Tyto pojmy odkazují na učení, které více či méně zdůrazňují roli člověka a podceňují moc Boha. Jistě by nebylo bez zajímavosti zjistit, kde je jim dnes konec. Máme opravdu za to, že rozmach Božího království záleží na nás, na našem umění nebo zapálení? Pokud ano, pak se z nás postupně stanou horliví straníci, kteří upřímně a obětavě usilují o šíření své doktríny. Nebo jsme přesvědčeni, že šíření Království závisí jen na moci milosti, jejíž jsme služebníci? Samozřejmě, že ani v takovém případě nebudeme jen čekat ruce v kapsách! Práce je přece tolik. Především však půjde o to, abychom co nejlépe dělali to, co od nás Kristus, náš jediný Spasitel, čeká. To znamená odevzdat do jeho rukou naši službu i budoucnost. Také to znamená, že ho budeme žádat, aby jednal skrze nás, po své vůli. To zdaleka není jen nějaký detail. Způsob vykonávání naší kněžské činnosti závisí na našem postoji vůči této volbě: moc člověka nebo moc Boží? Lidská účinnost nebo ta Božská?
Zde se dostáváme k druhé části mé úvahy: k modlitbě. Abychom mohli jednat jako zástupci Krista a v jeho jméně, abychom opravdu činili to, co po nás žádá, byli účinní a nesli ovoce, je nutné, aby přebýval v našem srdci. A jestliže chceme, aby Kristus přebýval v našem srdci, je nutné modlit se. Z kněze, který se nemodlí, bude, jak říká svatý Pavel, jen zvučící zvon. Způsobí možná mnoho hluku, ale hluku zbytečného, prázdného, neúčinného. Láska, o které mluví svatý Pavel, je samozřejmě láskou božskou: je to Boží láska k nám a naše ubohá láska k němu. Dobrý kněz se musí mnoho modlit. Ne předně za úspěch své pastorace. Ale nejprve za prohloubení svého důvěrného vztahu s Kristem, za svatost, která je Kristovou svatostí. Vše ostatní bude následovat, je-li to vůle Boží. Vím samozřejmě, jak málo času a kolik práce máme, to je pravda. Dny ubíhají bleskovou rychlostí – ty vaše i moje, bez rozdílu. A přesto…
Zatímco nad tím budete přemýšlet, povím ještě jeden velice pěkný příběh. Jeden z mých strýců je misionář z kongregace Bílých otců. Dnes už je to starý muž, ale když jsem byl malý kluk, žil na misii v Burkina Faso. Mohlo mně být tak pět, šest let, když se objevil u nás doma – ve svém bílém burnusu, s červeným fezem na hlavě a dlouhým růžencem u opasku. Vlastně jsme ho ani neznali, do Evropy totiž moc často nejezdil. Byl v té době ještě mladý, nosil dlouhý černý vous, kterému jsme se smáli, a brýle s kulatou obroučkou. Spolu se svými bratry jsem mu seděl u nohou a poslouchal, jak vypráví všechny ty historky o hadech, škorpiónech, porouchaných autech v buši, nesjízdných cestách a katedrále z prken a vlnitého plechu. Oči nám lezly z důlků. Jeho slova jsme přímo hltali, s bázní a obdivem. A on se smál. Vyprávěl nám o svých farnících. Některé z nich navštěvoval jen jednou do roka. Cesta k nim však trvala několik dní ve vysilujícím horku. Líčil setkání s katechety, návraty do své komunity, společnou modlitbu. Bylo toho na něj moc? Ano a ne. Na práci toho měl možná tisíckrát víc, než na co stačil. A tak dělal jen to, co mu čas dovoloval. Jeho řeholní život proto zůstával vyrovnaný a šťastný. Dnes je v Burkině Faso živá křesťanská komunita, která má samozřejmě i své těžkosti a slabosti. Přesto však existuje! Že by ruka Boží náhle ztratila svou sílu? Že by v Západních Čechách byla méně účinná než v Africe?
Aby byla ruka Boží účinná, potřebuje služebníky. Aby mohli služebníci předávat slovo Boží, musí jím být naplněni. Služebníci, v kterých Bůh přebývá, budou konat zázraky jako apoštolové. Služebníci, kteří předávají jen své znalosti a um, byť s velkým zapálením a upřímností, jen máchají rukama do větru. Jednáme-li, kážeme a uvažujeme-li jen na základě našich přirozených schopností, pak naše úsilí velké plody neponese. Budou jen úměrné schopnostem upřímného, velkorysého člověka. To je sice dobré, ale málo. Jednáme-li, uvažujeme a kážeme-li spojujíce naše schopnosti se schopnostmi Ducha Svatého, který v nás přebývá, pak můžeme zvedat hory a zarovnávat překážky na cestě ke spáse. Terezie, to není nic, říkávala svatá Terezie z Avily; Terezie a Bůh, to je všechno. Aby nás obýval Duch Svatý, musíme se modlit. Bez jeho darů zůstává kněz neplodný. S jeho dary může kněz, ať je jakkoli ubohý, hříšný a slabý, i hory zvedat. Být obydlen instinktem Ducha Svatého (jak to trefně řekl svatý Tomáš Akvinský), to mění vše. Svou kněžskou milost nosíme jak jemný květ v neohrabaných, nešikovných rukách. Přesto je to květ, je to milost a jaká! Musíme ji chránit svojí modlitbou a živit pravidelnou duchovní četbou.
Věřit, že svátosti mají svou moc i mimo ty, kterých se přímo dotýkají, přijmout modlitbu a četbu jako pilíře našeho kněžského života, to je naší prvořadou povinností. My se našim hostím snažíme nabízet knihy snadno čitelné, ne moc obsáhlé, ale kvalitní, vybrané z těch, které čtou samotní bratři. V případě zájmu vám náš bratr fortnýř jistě nějaké nabídne. To je v podstatě všechno, co jsem vám chtěl dnes říci. Dovolte mi však, abych se ještě v krátkosti zmínil o mladých nebo budoucích kněžích.
Přátelství a viditelnost
Mladí lidé, kteří žijí ve vašem okolí, ve vašich farnostech, ty, které potkáváte na ulici a kteří možná nikdy nevejdou do kostela, se s největší pravděpodobností podobají těm, kteří se občas objeví i v našem klášterním domě pro hosty. Asi čtvrtina našeho společenství a čtyři poslední bratři, kteří vstoupili do komunity v Novém Dvoře, jsou konvertité. Já sám jsem prošel touto zkušeností. Nemyslíte, že je to povzbuzující? Přestože kostely zejí prázdnotou, Bůh může přitahovat do seminářů a klášterů i mladé lidi, kteří neprošli tradiční cestou křesťanské víry. Jací jsou? Zapálení, výbušní, individualističtí, často sobečtí, někdy také afektivně nevyvážení a zranění, přecitlivělí, nestálí, často úzkostliví, toužící po disciplíně a prahnoucí po Bohu, upřímní a velkorysí. Vzpomínám si, když před patnácti lety, to jsem byl v Sept-Fons ještě mladým převorem, přišel do kláštera jeden český mladík, asi dvacetiletý, znamenitý v mnoha ohledech, velice sympatický, ale bez jakékoliv vnitřní struktury. Zrovna se vracel z putování po Indii, nestudoval a ani nevěděl, jestli byl nebo nebyl pokřtěný. Otec Novicmistr mi tehdy řekl: „Jestli chceme, aby i za pár let naše kláštery byly živé, musíme být schopni mluvit i s takovými hochy.“ Je jasné, že vychovávat ke kněžskému životu takové mladé lidi nelze stejně jako před padesáti lety. Není to ostatně ani náš úkol, to mají na starosti naši biskupové. To, co na nás záleží, je jistá forma přátelství a také viditelnost. Viditelnost, tu potřebují budoucí bohoslovci, přátelský přístup zase mladí kněží.
Nyní se dotknu jedné docela choulostivé otázky, ve Francii možná ještě choulostivější než tady. Je ale možné budovat opravdový vztah, aniž by byla pravda řečena a vyslechnuta? Chtěl bych vám tedy říct, že nechápu, proč se někdy skrýváte. Žijeme nyní ve svobodné zemi. Nechápu tedy, proč kněží již skoro nejsou mezi lidmi vidět. Samozřejmě že je vás vidět ve vašich farnostech, tam vás však lidé znají. Proč ale, když jedete na nákup nebo něco zařizovat, není velmi často vidět, že jste kněží? Nemohli byste dezorientovaným nevěřícím, které potkáváte a mezi kterými jsem kdysi sám byl, a mladým, které Bůh povolává do vaší blízkosti, nemohli byste jim věnovat trochu té útěchy, kterou způsobuje pohled na kněze nebo řeholnici, hrdé na svůj stav i oděv? Já z kláštera vycházím málokdy, ale vždycky v hábitu, a velice často slýchávám: „Děkujeme, Otče, kněze už teď často nevidíme!“ Již jenom z pohledu reklamy, je pro kněze a řeholníky absolutně netaktické, aby nebyli rozeznatelní mezi lidmi na ulici. Není pravděpodobnější, že by mládež reagovala mnohem citlivěji na jemný Boží hlas, který se ozývá v jejich srdci, kdyby vás dokázala rozpoznat? Teď nemám na mysli jen mladé lidi ve vašich farnostech, ale zástupy těch, kdo upřímně hledají Boha, ale žijí mimo Církev, a kteří by jistě s velkým užitkem oslovili kněze třeba na autobusové zastávce nebo před supermarketem. Krom toho z vlastní zkušenosti vím, že hrdě nošený mnišský hábit nebo kolárek, nás nutí přemýšlet o tom, co nakupujeme, jak se chováme a kam se díváme. Doufám, že mi rozumíte.
Protože jsem svůj poslední bod mínil jako jistou vzpruhu, promluvme ještě o přátelství. Klášterem procházejí mnozí seminaristé, jáhni, mladí kněží, kterých je přitom v naší zemi mnohem víc než například ve Francii. A všichni opakují, že žijí v příliš velkém osamocení. Mladý člověk jde v takových chvílích surfovat po internetu a ne vždycky na stránky Vatikánu! Když ho internet nezabaví, začne vyhledávat společnost. Mladí lidé potřebují podporu, radu, blízkost a to nejméně do svých čtyřiceti let. Když je pro mladého kněze samota příliš nesnesitelná, buď své povolání opustí nebo se zatvrdí, dojde u něj k psychické nerovnováze. I farář z Arsu se po celý svůj život dokázal obklopit kněžími, řeholnicemi a přáteli.
My mniši žijeme ve společenství. A není to vždycky lehké! Společný život je v klášteře mnohem tvrdší askeze než vstávání ve tři hodiny ráno nebo mlčení. Ale bez bratrsky srdečných vztahů není možné vyslovit ani vyslechnout to, co v našich životech pokulhává. A pokud toto vyslovit nebo vyslechnout nejsme schopni, pak většinou podléháme našim nejvíce zraněným sklonům. Každý kněz potřebuje přátelství. Nemám teď samozřejmě na mysli ta citová přátelství, která v kněžském životě mohou naopak rovnováhu silně nabourat. Myslím teď na přátelství mezi spolubratry, kteří mají stejné povolání, usilují o tutéž věrnost, mají společné úkoly a mohou se podělit o své těžkosti a zkušenosti.
Myslím, že jste již pochopili, proč k vám promlouvám s velkými obavami. Když se za vás modlím, má modlitba, byť je vyprahlá, vykonaná vědomě, rozhodnutím vůle a trochu nepozorná, věřím tomu, že Bůh dokáže její účinnost násobit téměř donekonečna. To je správné místo pro mnicha. Zato když k vám mám mluvit… K tomu nemám žádné pověření, žádné zaručené charisma nebo zvláštní milosti. Funkce převora je svým způsobem záviděníhodnější než ta biskupská. Máme Řeholi svatého Benedikta a časem osvědčenou tradici, věrně předávanou od Otců prvního kláštera v Cîteaux, která Řeholi vysvětluje. Já se snažím tuto Řeholi nejdříve žít a pak ji vyučovat. Chce-li podle ní bratr žít, tak může být jakkoli omezený, hříšný nebo těžkopádný… Bůh požehná jeho úsilí. V případě, že podle ní žít nechce, pak od nás odejde, ale nic nebrání tomu, abychom zůstali dobrými přáteli. Promlouval jsem k vám se stejnou upřímností a bratrskou láskou jako ke svým bratřím. Vyslechnete-li mě stejným způsobem, díky vaší dobré vůli, Bůh se k vám přiblíží skrze mé ubohé slovo. Odvahu tedy. Věrnost je vždy cesta úzká, která vede k blaženosti. Věrnost JE blaženost.
Doufám, že jsem nebyl příliš dlouhý. V jedenáct hodin budeme sloužit mši svatou spolu s naším biskupem. Všichni kněží z Nového Dvora ji dnes budou obětovat na vaše úmysly. Ještě nedávno, před deseti lety, tady stála ruina. Neztrácejme tedy důvěru, ruka Boží si uchovává svoji sílu. Přál bych si, aby i prostřednictvím našeho života v ústraní a modlitbě jste v to mohli uvěřit a abychom všichni mohli žít dál a věrně naše povolání.
Převorství Matky Boží v Novém Dvoře, 7. dubna 2010