Služebníci Eucharistie

Vaše každoroční návštěvy s naším biskupem v Novém Dvoře by se mohly stát tradicí. Třebaže se za Vás pravidelně modlíme, snažíme se, když je to možné, poskytovat Vám i přímou službu, například tím, že Vám otvíráme dveře našeho domu pro hosty.

Možná jste si uchovali v paměti několik vzpomínek na to, o čem jsem hovořil minulý rok: jak je důležité spoléhat na neviditelnou účinnost svátostí; věnovat, v našem kněžském životě, patřičné místo modlitbě; umět být viditelný a vzájemně se podporovat přátelskými vztahy.

Je náročné být viditelný. Nesmírný tlak u samotných kněží i v části křesťanského lidu vede kněze k tomu oblékat se jako ostatní, aby prý byli blíže lidem. Bylo někdy splynutí s davem příležitostí k přiblížení? Abychom se sobě přiblížili, musíme se potkat; a když se potkáme, co jiného můžeme nabídnout, než svou identitu, to, čím jsme? Co jiného mohu nabídnout těm, kteří mne potkají, než to, co vychází najevo z mého postavení křesťana, mnicha a kněze? Ošetřovatelé, letušky či výpravčí na železnici nosí oděv, podle něhož mohou být snadno rozpoznáni, aby bylo možné k nim přistoupit a obrátit se na ně. Odkládají ho, když skončí svou službu. Ale končí někdy služba knězi či řeholnici? Jsou snad kněží « ve službě », jen když slaví liturgii?

V dnešní době existuje značný proud předsudků, který je třeba statečně překonat. Je nutné odstranit špatné návyky. Kutna mnicha nedělá, říká přísloví. Je pravda, že hábit nestačí k tomu, aby z někoho udělal mnicha, jehož postoj musí být vnitřní. Hábit však na venek dává poznat podstatu toho, kdo ho nosí. A jestliže kněz nevypadá jako kněz, kdo k němu přistoupí, aby mu otevřel své srdce a obdržel od něho Boží milost? Náš otec celerář – ekonom kláštera – byl jednou kvůli obchodní záležitosti v Plzni. Oslovil ho tam dlouhovlasý mladík: « Co mám udělat, abych byl pokřtěn? » V této otázce mnich rozpoznal dotaz, který položil etiopský dvořan jáhnu Filipovi (Sk 8, 36-38). Kdyby na sobě neměl hábit, položil by mu mladík otázku, která ho pálila na rtech? Jelikož byli blízko biskupství, náš bratr tam tohoto novověrce odvedl ke knězi. Právě pro tyto dezorientované duše, bloudící bez víry máme povinnost být viditelnými svědky. Mimo to nošení hábitu podporuje věrnost, a umožňuje tak šťastnější život. Šťastný život neznamená vždy život snadný.

O čem k Vám budu hovořit tento rok? Otec Žák mi navrhl desítku témat, ze kterých jsem si vybral tři, jež se týkají i mnichů: Eucharistii, modlitbu – samozřejmě – , a získávání větší svobody v našich citových vztazích. Budu se jimi zabývat konkrétně a otevřeně, jak mám ve zvyku. Začněme Eucharistií.

Eucharistie

« Každý člověk, který mluví vážně, přizná, že trpěl. » Vypůjčuji si tuto realistickou poznámku z jednoho komentáře žalmů. Zdá se být dobrým úvodem do základní otázky křesťanského života, jíž je Eucharistie. Eucharistie, to je utrpení, smrt a vzkříšení Spasitele, « znovu zpřítomnělé», (re-præsentare ¹), ve svátosti, aby živilo naši cestu ke štěstí, k blaženému vidění Boha. Ten, kdo nepřiznává, že trpěl a že působil utrpení kolem sebe, nepotřebuje Eucharistii. Naopak duše vyprahlá jako pavučina, píše svatý Augustin, která se spatřuje daleko od svého Boha, je zralá pro přijetí pokrmu, který má jednu zvláštnost: ten, kdo ho jí, ho nepřetváří v sebe, jak tomu je u pozemských pokrmů, ale sám je připodobněn tomu, koho dostává v přijímání. Kristus ho proměňuje: « Nežiji už já, žije ve mně Kristus (Ga 2, 20), » říká svatý Pavel. Od okamžiku, kdy se Bůh stal jedním z nás, se ukazuje, že ona « podivuhodná výměna», kterou je člověk spojen s božstvím toho, kdo na sebe vzal naše lidství, je a zůstane navždy největším tajemstvím, jedinečným protilékem na kouzlo pomíjivých, silných a klamných krás.

« Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu (J, 6, 33). » On jediný nasytí. « Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, bude živ navěky (J 6, 51). » Není jiného východiska pro lidské utrpení než Eucharistie. Její slavení dává život a uzdravení. Tím, že na sebe vzal naši slabost, Kristus nám předal sílu, která nám nenáležela. My jsme mu nechali svou slabost a přijali jsme jeho sílu. Na této výměně je založena křesťanova důvěra. Kristus, Silný, se chvěl v Getsemanech; od toho okamžiku čelí mučedníci smrti s odvahou, která nepochází z nich samotných. Protože on je s námi... Tato síla je současně velkou slabostí, pohoršením, říká svatý Pavel, protože nás zavazuje k tomu, abychom založili své životy na osobě, kterou dějiny, jak se zdá, pohřbily, ale která zůstává přítomná a aktivní v obřadu, který Pán svěřil víře své Církve. Od té doby, co Kristus při Poslední večeři dal svůj život, abychom ho přijímali za pokrm, je již možná pouze jedna volba: souhlasit s tím, že se zřekneme vlastních sil, své sebelásky, a vlastní vůle, abychom obdrželi jeho sílu, jeho lásku a přilnuli k jeho vůli. Obléci se v Krista od nás vyžaduje hodně inteligence a do této proměny jsou zapojeny všechny schopnosti naší osobnosti. Ale to již nejsme my, to je on. Chápeme tedy, proč křesťan, který se vzdálí od Eucharistie, ztrácí vzápětí milost, jako Samson, který očarován svůdným hlasem, si nechal ostříhat vlasy a ztratil svou sílu.

Soustředit svůj všední život právě na osobu Našeho Pána přítomného v Eucharistii, dát božskému oficiu a modlitbě první místo. Tak a pouze tak budeme moci žít a jednat jako křesťané.

Minulý rok jsem připomínal umění dobře slavit mši. Během kanonizace španělského trapisty, sv. Rafaela Arnaize Barona, jsem vzal s sebou bratra Rafaela, který právě přijal hábit, a několik mnichů z Nového Dvora do Říma. Když jsme se modlili v bazilice svatého Petra, slavila skupina řecko-katolických poutníků mši v boční kapli. Bylo to tak krásné, že nikdo z nás se nedokázal vytrhnout z onoho okouzlení a pokračovat v cestě. V té chvíli jsem si myslel, že naše římsko-katolické liturgie jsou velmi smutné. Ale nazítří, když svatý Otec vystoupil k papežskému oltáři, mi bylo jasné, že dobře slavená římská liturgie nemusí liturgii východní v ničem závidět.

Když je dobře slavena...

Katolická liturgie má v sobě něco z choreografie, není to však nějaké představení. Krása gest, jejich soulad, pomalý sled pomáhají k usebrání; ošklivost, nesoulad a uspěchanost ruší. Mše je « znovu zpřítomnění » Kristova Utrpení, ale není to divadlo. Představivost, originalita a kreativita v ní nemají místo. Liturgické texty jsou dány a bylo by nemístné je upravovat. Dodatky, obměny nic nepřinášejí, pouze rozptýlení a teologickou nejasnost. Mohou pouze pohoršovat věrné duše. Hudba a zpěv hrají při obřadu svou úlohu, ale mše není koncert. Hudba, kterou slyšíme, a zpěvy, které při mši zpíváme, se musí záměrně lišit od těch, které slouží ke světským oslavám a k tanci. Liturgie je výrazem Bohoslužby, kterou prokazujeme Bohu. Je nejušlechtilejším lidským úkonem a musí se odlišovat od všeho ostatního.

Kněz nebo kněží vystoupí k oltáři, na kterém je vztyčen kříž obklopený dvěma, čtyřmi či šesti svícemi. Hluboce se pokloní a uctí oltář. Jsou-li tam květiny, neleží na oltáři – vždyť není posvátnějšího prostoru –, ale před ním nebo před ambonem. Bez zbytečného povídání zahájí předsedající kněz celebraci. Spolu s lidmi žádá o odpuštění za své nevěrnosti, zpívá modlitbu, podobně jako později prefaci, i když nemá příliš krásný hlas. Důležitá není krása zpěvu, ale to, že se slova obřadu odlišují od těch každodenních. Jednotlivá čtení se nečtou způsobem jakým se pronáší proslov; ve svátečních dnech je evangelium zpíváno. Kázání komentuje texty dne a kazatel nás ušetří vlastních teologických či politických názorů a emocí, které nikoho nezajímají. Snaží se učit víru Církve.

Kněz slouží mši svatou obrácený ke kříži, ne tváří k lidu (jak nepěkný je to výraz!). Kříž je na oltáři nebo nad ním, jako v plzeňské katedrále. Všichni, kněz i věřící, na něj hledí, protože oběť, kterou představuje, se pro nás právě odvíjí ve svátosti.

Těmito prostými a tradičními postoji je podporováno usebrání. Dobře slavit v jakémkoliv ritu, to je účinný faktor křesťanské jednoty. Mše je pootevřenou branou do nebe, k němuž kráčíme. Odcházíme z ní očištěni, nasyceni a posilněni : Nasyť mne důkladně, abych důkladně prožíval radosti i starosti tohoto dne, říkal otec Jeroným po přijímání a při vzdávání díků.

Je zbytečné čekat, až se ocitneme v katedrále nebo v klášteře, abychom mši slavili důstojně. Jsou farní mše, které jsou velmi důstojné. V ranní mlze zahalená vesnice se probouzí rozeznělými zvony. Kostelnice je již v kostele. Uklízí, vyměňuje květiny. Doprovází ji dvouletá holčička a pokaždé, když spolu procházejí před svatostánkem, babička učí dítě pokleknout. Několik dalších zachumlaných žen přichází jedna po druhé a začínají se modlit růženec. Za půl hodiny, když kněz vystoupí k oltáři, je jich šest nebo sedm roztroušených v lavicích, které by jich pojaly desetkrát více. Kněz, oděn do moderního, důstojného a čistého ornátu zpívá mši. Kázání je krátké: « Pán si odjakživa vybíral malé stádo, aby předal spásu velkému počtu lidí. Mohli bychom nabýt dojmu, že v Evropě víra chřadne a že počet křesťanů se snižuje téměř k nule. Každý, věřící či nevěřící, nese svůj díl bolesti, zkoušek, těžkostí i radostí. Jestliže ho na sebe vezmou, byť i nedokonale, ti, kteří obdrželi milost víry, přivedou mnoho svých současníků ke štěstí a spáse. » Mše končí ve velkém usebrání a hlouček zúčastněných odchází za svou prací. Toho, o čem vyprávím, jsem byl nedávno svědkem. Sloužit takovou kvalitní mši je v našich možnostech.

Mohu vám něco navrhnout? Dostala se mi do ruky fotografie ze slavnostní mše v jedné africké diecézi (asi čtyřicet kněží kolem svého biskupa). Všichni kněží měli ornát ač jsou jistě chudší než my. My na západě jsme si zvykli koncelebrovat v albě a štole. Je to dobrý nápad? V Novém Dvoře nejsme bohatí, ale máme řadu přátel a jedna nadace by byla ochotna pomoci farnostem, které si přejí obnovit liturgická roucha a náčiní. Potřebujete-li, neváhejte a napište nám! Jsme si vědomi, jakým kouzlem může působit důstojná liturgie na nevěřící a ještě více na věřící, kteří chápou její smysl? Touto iniciativou se mohu podílet na obnovení víry, jistě méně účinně, než prostřednictvím modlitby mnichů, ale mnohem více, než touto přednáškou!

Modlitba

K modlitbě je nám nabízeno určité místo: kostel. Kostel není v prvé řadě kamenná budova, je to chrám, kde je člověk posvěcen. Je také místem, kde člověk odpovídá na své povolání. Ve své ubohosti je povolán, aby se stal postupně Božím přítelem. Neboť Bůh má tvář, Bůh přichází k nám. Když mu odpovídáme, přichází, aby v nás přebýval. A tehdy získává kamenný kostel veškerý svůj smysl. Není nic smutnějšího než kostel, do něhož se nikdo nepřichází modlit! Mohl bych se stejně dobře modlit v lese, v přírodě, řekne někdo. Jistě, to je možné. Ale mimo kostel přejímáme iniciativu k modlitbě my sami. Kdyby nebyly kostely, napsal kardinál Ratzinger, kdyby nebyla místa, kam přichází přebývat Bůh, bylo by božství jen hypotézou naší mysli². Odpoví Bůh? Chce odpovědět? Tato otázka by zůstala otevřená. Skutečná přítomnost Boha v našich kostelích, Boha, jenž se stal člověkem, znamená, že Bůh odpověděl. Eucharistie je Bůh jako odpověď, Náš Pán jako přítomnost, která odpovídá. V kostele již není iniciativa vztahu mezi Bohem a člověkem záležitostí naší, ale záležitostí Boha, a tak se tento vztah stává opravdovým. Proto modlitba před svatostánkem je především modlitbou, vztahem, společenstvím.

Mniši slaví božské oficium šestkrát denně a jednou v noci. Vy se modlíte breviář. Tyto modlitby utvářejí naše dny, a my jim musíme zachovat jejich pravidelný ráz. Neboť nebudeme-li to dělat, jaká činnost nás nasytí Božím Slovem, jaké konání podpoří naše usebrání?

Máme více času na modlitbu než vy. Je základním prvkem našeho povolání. Ale i vy si vyhrazujte každý den krátkou, každý týden delší, občas ještě delší chvíli k tomu, abyste setrvali klidní a otevření před Pánem přítomným ve svatostánku. Hlasitá modlitba, invokace pronášené na zrnkách růžence nebo kniha Vám pomohou, abyste se nezasnili, nebyli v napětí nebo neklesali na mysli. Vzadu v kostele naleznete text od svatého Bernarda a jiný od svatého Františka Saleského, které Vás povzbudí. Každý den si vyhraďte také několik minut na to, abyste se modlili k blahoslavené Panně Marii, abyste jí svěřili svou službu, svůj život kněze a pokřtěného.

Má-li naše modlitba v kostele rozměr osobní, má také rozměr univerzální. Když se modlíme k Bohu skrze Krista přítomného v Eucharistii, nejsme nikdy sami. Celá Církev slavící Eucharistii se v té chvíli modlí s námi. V oné modlitbě nestojíme před pomyslným božstvím, ale před Bohem, který se nám dává; před Bohem, který se pro nás stal člověkem, Ježíšem, který nás osvobozuje z konečnosti našeho ohraničeného lidství a vede nás ke vzkříšení.

Svoboda v našich citových vztazích: Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.

Ježíš nás osvobozuje... Oblast sexuality je evidentně jednou z těch, které vyžadují jistý zápas a volají po osvobození, jež může uskutečnit pouze milost. My mniši i vy kněží vedeme tento zápas a očekáváme tuto milost zcela zvláštním způsobem. Nedotkl bych se těchto citlivých otázek, kdyby nešlo o výslovnou žádost otce Žáka. Pokusme se o tom velmi ohleduplně promluvit.

Mravní čistota mnicha, řeholníka nebo kněze, čistota křesťanských manželů nebo zodpovědného mladíka nespočívá v první řadě v ovládání svého těla, třebaže tento aspekt samozřejmě existuje. Je zejména záležitostí svobody v citových vztazích.

Když se apoštolové tázali Mistra, zda je vhodné se ženit, Pán nic nezamítá, ale vzhledem k nebeskému království chválí čistotu. Celibát kněze nebo mnicha pro nás nepředstavoval případnou volbu, ale podmínku pro odpověď na volání, které nevychází z nás. Přijali jsme ho po zralé úvaze, abychom uchovali své srdce pro Pána. V určitých chvílích se tento závazek může stát břemenem, téměř nesnesitelným požadavkem. Kolem nás není nouze o nezdary. Jaké jsou podmínky, abychom zůstali věrni tomu, co jsme slíbili?

Aby mohl odpovědět na pozvání k výlučnému přátelství s Pánem a vykonávat svou službu, musí mít kněz srdce otevřené, ale svobodné. Srdce nás zasvěcených nejsou nikdy dokonale svobodná. Jsou-li však zcela nesvobodná, není možná žádná skutečná láska ani k Bohu, ani k bližnímu. Svobodné srdce je to, které je schopné se spřátelit, aniž se připoutá. Buďme bdělí! Láska má mnoho zkreslených podob, které se jí podobají, ale které ji hyzdí.

Mít otevřené, ale svobodné srdce, jak zdrcující ctižádost! Kněz je služebníkem Toho, který učí milovat. Kdyby jeho srdce bylo uzavřené, nebude se umět přiblížit k těm, které mu Bůh svěřuje, aby vnikli modlitbou do skutečného vztahu s Naším Pánem. Tímto vztahem je přátelství. Jestliže srdce kněze není svobodné, jestliže se připoutává k jiným, jestliže je poutá k sobě, tehdy to je vážné. Zatěžuje vztahy v kněžské službě nepatřičnostmi, které škodí jemu samému i těm, kteří se na něho obracejí. Máme totiž pracovat pro Krista, s ním se všichni pokouší spojit svá srdce. Této svobodě se naučíme jen tehdy, když přijmeme část samoty, samoty bez opancířování či izolace. Jde o to, naučit se žít ve vztahu s druhými, zajímat se o ně, ale bez toho, že bychom se na nich stali závislými v nějaké formě přátelství, které je dar, ne vlastnictví.

Kněz ve farnosti ani Stařec v klášteře nemohou vykonávat svou službu dříve, než alespoň vytuší, co od nich samota bude vyžadovat: nikdy nekončící zápas za získání počátku citové zralosti. Přinejmenším je třeba si ho vybrat a pustit se do něho. Nikdy sám, ale vždy osamělý. Tuto kázeň lze získat a naučit se jí. Má svá klidná i kritická období. Není možné obstát bez duchovního otce, bez dobrého zpovědníka. Základní reflexy celibátu je třeba si začít pěstovat, když je vše v pořádku a hned od počátku našeho kněžského života: je nutné naučit se pojmenovávat problémy bez falešného studu, umět se otevřeně zpovídat; udržovat vzdálenost mezi sebou a těmi, které by nás mohly vzdalovat od našich závazků, tím, že je požádáme, aby respektovaly naše povolání a podporovaly nás svým zdrženlivým postojem; dostatečně se modlit. Jeden kněz, jenž se hodně staral o spolubratry, kteří měli potíže, mi kdysi svěřil: « Nikdy jsem neviděl kněze opustit kněžské povolání kvůli problémům spojeným s čistotou. Někteří upadli, selhali, ale vždy se zase vzchopili. Kolik jiných kněží naproti tomu pomalu ztratilo chuť k modlitbě a ke svému povolání. Potom, samozřejmě, nalezli spřízněnou duši... »

Ve druhém dílu « Ježíše Nazaretského » se svatý Otec táže, zda někdo o sobě může říci, že je schopen « být na úrovni radostné zvěsti ». Kdo z nás věří, že je schopen být v tomto i v dalších bodech nezranitelný? V tom problém nespočívá. « Pravá novost nového přikázání, pokračuje papež, nemůže být ve zdokonalení morálního jednání (...) Musíme se nechat pohroužit do Božího milosrdenství a pak také naše srdce nalezne správnou cestu. »³ Právě v tomto se nachází lék: nechat se pohroužit do Pánova milosrdenství.

Hlavním cílem tohoto zápasu není dosažení dokonalé psychologické rovnováhy. Jeho úkolem je naučit upřednostňovat podstatné. « Ničemu nedávat přednost před láskou ke Kristu » je ústředním motivem Řehole svatého Benedikta. Může se stát i heslem kněze. Tíží nás samota? Tato trýzeň je blahodárná, vytváří prostor, prázdnotu, do které bude moci vniknout Pánovo přátelství. Čistota je více náročnější pro srdce než pro tělo. Ať je lidská láska sebeušlechtilejší, pouze ve velkodušné samotě dosáhne člověk onoho odpoutání, které mu umožní být zcela pozorný k jinému a především k Jinému, k Pánu a k Církvi, která je jeho Tělem.

Milí bratři kněží, odvahu! Žít s Kristem je krásné. Vést ostatní k tomuto setkání je blahodárné a potěšující. Vzdálit se mu, pokulhávat, sloužit mu polovičatě nemůže přinášet uspokojení a působí trápení. Podporujme se navzájem svou věrností. Vždy bude jen nedokonalá. Ale Pán to ví, zná nás a podporuje nás. Děkuji i Vám za Vaši modlitbu.

Svatý Bernard, Kázání o postu, 6-7.

Pokaždé když hovořím o modlitbě, věřím, že ve vašich srdcích slyším stejné lidské myšlenky, které jsem často slyšel a někdy i vyzkoušel ve svém srdci. Jak je to možné, že ačkoli se neustále zaměřujeme na modlitbu, téměř nikdy ovoce své modlitby nevidíme? Tak jako k modlitbě přicházíme, tak také odcházíme: nikdo nám neodpovídá ani slovem, máme dojem, že jsme se namáhali zbytečně. Co však říká Náš Pán v evangeliu? « Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem » Co je « spravedlivý soud » jiného než « soud víry »? Neboť « Spravedlivý bude živ z víry » (He 2, 4). Následuj tedy soud víry a ne svůj dojem; víra je totiž pravdivá a tvůj dojem mylný. Pravda víry je slibem samotného Syna Božího: « Věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit. » (Mt 21, 22)

Bratři, nepokládejte nikdo svou modlitbu za bezcennou: Říkám vám, že ten, k němuž se modlíme, zná její hodnotu. Sám nařídil, aby byla zapsána v jeho knize dříve, než přešla přes naše rty. My pak musíme neochvějně doufat v jednu z těchto dvou věcí: buď nám dá to, oč žádáme, nebo to, o čem ví, že je pro nás užitečnější. Neboť my nevíme, oč máme žádat; on však má soucit s naší nevědomostí. Laskavě přijímá naši modlitbu a neposkytuje nám to, co by pro nás bylo zcela zbytečné nebo co přinese větší prospěch později. Modlitba však nebyla neplodná.

Kdybychom dělali alespoň to, co doporučuje žalm: « Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce » (Ž 37, 4). Ach, proroku! Přikazuješ nám, abychom nacházeli uspokojení v Hospodinu, jako by toto uspokojení leželo na dosah ruky. Známe požitek z jídla, z odpočinku a z dalších pozemských věcí. Ale Bůh? Jaký požitek nám nabízí, abychom v něm nacházeli svou radost?

Bratři moji, kdo nikdy nepocítil radost z čistého svědomí ? Kdo nikdy neokusil chuť čistoty, pokory a lásky ? To není požitek z jídla nebo z pití, ale je to uspokojení, uspokojení větší než všechna ostatní. Neboť to je uspokojení božské, nikoli tělesné: A právě tehdy, když zakoušíme tuto radost, nalézáme své blaho v Hospodinu.

Mnozí si stěžují, že onu náklonnost, onen sladký a líbezný pocit zakoušejí jen zřídka. Buď na ně dotírají pokušení, nebo jsou jejich starosti drsnější a oni se věnují ctnosti ne proto, aby pocítili její blaženost, ale pro ctnost samotnou, pro radost z Boha samotného, se vší horlivostí, ne-li se vší svou náklonností. Beze vší pochyby, za těchto podmínek dokonale naplňuješ prorokovo doporučení. Neboť nejde o to cítit, ale konat. Citem vnímáme blaženost, ale atributem ctnosti je čin. «Raduj se v Hospodinu », to znamená : směřuj k tomu, vynakládej veškeré své úsilí, abys hledal své blaho v Hospodinu. Nemáš si nač stěžovat, spíše máš za co děkovat: Bůh se o tebe stará do té míry, že když ho požádáš o něco zbytečného, vymění to za lepší dar.

Sv. František Saleský, Úvod do zbožného života, IX.

Stane-li se ti, Filoteo, že v rozjímání nenalézáš vůbec zalíbení ani útěchu, zapřísahám tě, aby ses tím nijak nezneklidňovala... Vezmi někdy do rukou nějakou knihu a čti v ní pozorně tak dlouho, až se v tobě probudí a vzchopí tvůj duch... Jestliže ani potom nepocítíš útěchu, nijak se tím netrap, ať je tvá vyprahlost sebevětší, ale zachovej před Bohem i nadále zbožný postoj. Vždyť kolik dvořanů přijde stokrát za rok do knížecí síně, a přitom nemají naději, že by s knížetem mohli mluvit. Přijdou jen proto, aby on je uviděl a aby splnili svou povinnost. Tak i my máme přistupovat, milá Filoteo, ke svaté modlitbě čistě jen proto, abychom splnili svou povinnost a osvědčili svou věrnost. Zlíbí-li se božské vznešenosti mluvit k nám a bavit se s námi prostřednictvím svých svatých vnuknutí a vnitřní útěchy, bude to pro nás jistě velká čest a blažená rozkoš, ale jestliže se mu nezlíbí nám tuto milost udělit a nechá nás stát bez oslovení, jako by nás neviděl, jako bychom před ním nestáli, ani pak nesmíme odejít. Naopak, musíme zbožně a klidně zůstat stát před touto svrchovanou dobrotou; jemu se jistě naše trpělivost zalíbí, všimne si naší horlivosti a vytrvalosti.

¹ « Zpřítomnělý »: tajemné slovo sloužící k vyložení toho největšího z tajemství. Užíval ho svatý Tomáš Akvinský, jeho používání rozšířil tridentský koncil. Při mši je zpřítomněno utrpení, smrt a vzkříšení Páně. Útlé dílo z pera otce Jeronýma s názvem Co mohu dělat? (vydalo Ad Solem, 2011) rozvíjí tyto prvořadé otázky mnohem lépe, než jsem to učinil já.

² Joseph Ratzinger, Bůh je blízko, str. 95-96, Vyd. Parole et Silence.

³ Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský II, srov. J.-M. Guénois, Proč Benedikt XVI. kritizuje katolickou morálku, Le Figaro, březen 2011.