Homílie k 10 výročí – Sv. Bernarda 2012
Před deseti lety jsme měli víru!
Několik pevných zdí, několik střech pokrytých břidlicí, v chaotickém prostoru betonové desky, ocelové výztuže, zející výkopy... to byl náš klášter. Brzy ráno jsme opustili faru v Nečtinách. Biskup diecéze, která nás přijala, nás očekával před rybníkem v Branišově. Cáry mlhy, jež tlumily světlo úsvitu, se po východu slunce rozplynuly. Dobrou hodinu jsme zpívajíce žalmy stoupali lesem za sochou Panny Marie, kterou nesli bratři. U dveří provizorní kaple jsme všichni poklekli. Otec opat ze Sept-Fons nám jednomu po druhé požehnal a každému vložil ruce na hlavu. V té chvíli mezi námi prolétla rychlá a nepolapitelná vlaštovka.
Měli jsme víru. Nevěděli jsme nic o tom, co nás čeká, ale nepochybovali jsme, že je třeba jít kupředu. Bůh přijal všechna naše trápení a věrnosti, jako je přijímá i dnes. Dokázal využít naše omyly, aby nám umožnil růst v pokoře. My jsme nedělali nic, jsme neužiteční služebníci. Vytyčil nám cestu a my ji sledovali, přičemž jsme se opírali o Řeholi, ne jako o abstraktní text, ale jako o živoucí zkušenost předávanou z generace na generaci od našich prvních otců. Tuto zkušenost musíme do sebe neustále vtiskovat a předávat ji těm, které Bůh volá, aby se k nám připojili. Otec opat a otec učitel ze sept-Fons nás doprovázeli krok za krokem. Všichni jsme ze sebe vydávali to nejlepší, velmi uboze, to je pravda, a každý musel snášet neobratnosti ostatních. Nyní jsme na prahu nového desetiletí, početnější než tehdy, rozhodnuti stále hledět před sebe – hlavně se neohlížet za sebe ! (srov. L 9, 62) – abychom ničemu nedávali přednost před láskou ke Kristu.
Nemylme se v oné jednotě, o níž je řeč v evangeliu, které bylo právě zazpíváno (J 17, 20-26). Nejde o to pěstovat především jednotu mezi sebou, ale hlavně „jednotu s Bohem“, po které nejasně toužíme od svého vstupu do kláštera, někteří od dětství : „Jako ty, Otče ve mně a já v tobě... já v nich a ty ve mně“. Tím je rovněž potvrzen apoštolský rozměr našeho mnišského života: „Aby svět poznal, že ty jsi mne poslal a že jsem je miloval, jako jsi ty miloval mne.“ Svět nezná Boha, ale protože Kristus nás miluje, jeho láska získává svět svou přítomností v nás. Ach! Ovšem to je velmi krásné! Jsme každý den ve shodě s těmito krásnými úvahami? Bezpochyby málo. Někdy možná...
Jiný úryvek ze stejné řeči při Poslední večeři, doplňuje tyto perspektivy: Každou ratolest, která nese ovoce, můj Otec prořezává... Zůstaňte ve mně... Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Beze mne nemůžete činit nic... Abychom nesli ještě více ovoce, bude tedy třeba, abychom neúnavně přijímali to, že jsme čištěni, ořezáváni, opravováni, káráni, a to až do posledního dne našeho mnišského života, protože toto pročišťování je podmínkou naší plodnosti.
Jsme tu dnes se stejnou vírou jako před deseti lety, obráceni do budoucnosti. Čemu věříme?
Věříme, že kdo přijímá Eucharistii do upřímného srdce (já jsem s vámi až do skonání světa), může šířit její účinky na mnoho těch, kteří jsou při střetnutí s milostí hrubí a těžko pádní.
Věříme, že není naléhavější úkol než navštěvovat vytrvale Našeho Pána přítomného ve svatostánku našeho kostela. Tam sídlí lék na všechny bolesti i na ty naše vlastní: naše lidská srdce, vyléčená ze svého egoismu, otevírající se trvalé a plodné univerzální lásce.
Věříme, že, abychom zůstali v jeho přítomnosti, tak nás Pán přivedl do této komunity. Je to pestrý shluk lidí rozdílných povah, reprezentativní vzorek současného světa s jeho dynamismem a iluzemi. V této komunitě pod touto Řeholí nám poslušnost opatovi umožňuje naslouchat Božímu slovu a uvádět ho do praxe.
Věříme, že náš základní úmysl, podle krásného výrazu Otce Jeronýma, spočívá v přijímání Pánova přátelství, aniž bychom přestávali bojovat proti sebestředné lásce, která je stálou překážkou milosti. Jestliže setrváme v tomto stavu, jestliže zůstaneme věrni těmto důrazům, které charakterizují mnišský život, máme zaručeno, že náš život bude plodný a šťastný, ať jím procházejí jakékoli temnoty a potkají nás jakékoli zkoušky.
Věříme, že láska Kristova je silnější než naše slabosti.
Věříme ještě v mnoho pravd navždy platných, ale to co se počítá je, že dnes jako včera a zítra jako dnes vkládáme svou víru v Pána Ježíše, ubezpečovaní mateřskou ochranou jeho Matky, blahoslavené Panny Marie, přímluvou Otců z počátků Cîteaux, podporou našich otců ze Sept-Fons a jejich modlitbou, a také náklonností našich bratrů.
Amen