Představený kláštera Nový Dvůr mnich Dom Samuel exluzivně pro Právo
František Kšajt
24h dělníků modlitby
Klášter je takové malé město: kostel, obytná část, prostory pro práci, nemocnice pro staré členy, část pro hosty, technické zázemí. Naposledy byl klášter v Čechách postaven v 17. století. Nový se už pět let buduje na Karlovarsku nedaleko Teplé, na opuštěném drsném místě v lesnatých kopcích zvané Nový Dvůr. Loni v září byl jeho kostel za přítomnosti několika tisíc lidí, mnichů a biskupů z celé Evropy vysvěcen plzeňským biskupem Františkem Radkovským, který mnichy nazval dělníky motlitby. Od té doby se klášter zahalil do samoty a mlčení, stejně jako mniši trapisté, kteří v něm žijí a jejichž hlavní životní náplní je se modlit. Kontakt s médií připouštějí pouze po dlouhém kladení odporu. Představený Kláštera Panny Marie v Novém Dvoře mnich Dom Samuel poskytl Právu exkluzivní interview.
Klášter Nový Dvůr byl založen 20.srpna 2002 opatem kláštera Notre-Dame ze Sept-Fons ve Francii. V roce 1991 přijali první čeští novicové, povolání k mnišskému životu, hábit noviců v klášteře Sept-Fons. Jejich počet postupně rostl. Když už byla jejich skupina dostatečně veliká, opat kláštera Sept-Fons Dom Patrick Olive je vyslal, aby připravili založení nového kláštera. Cisterciáčtí mniši mají svůj zrod ve francouzském Cîteaux v roce 1098. Název „trapisté“ jim byl dán podle kláštera La Trappe, kde proběhla roku1664 reforma.
Dom Samueli, mohl byste říci něco o sobě?
Narodil jsem se ve Francii v roce 1954 v křesťanské rodině. (…) Na konci dospívání mě po několik let přitahovaly ideály spravedlnosti a bratrství v marxismu. Přestal jsem tehdy věřit v Boha.
Co tedy rozhodlo o tom, že jste si vybral tento zvláštní život?
Ten, kdo hledá štěstí bezhlavě a osamoceně, sklízí však často samotu, bolest a temnotu. Měl jsem ale tenkrát to štěstí setkat se s jedním mnichem, který mě zbavil mých iluzí a mluvil se mnou o Bohu a o Kristu slovy, která mi byla srozumitelná. Brzy jsem pochopil, že pokud se chci znovu stát křesťanem, musím jednat jako on: dát vše. S tímto závěrem jsem se potýkal po několik měsíců a nakonec jsem na něj svobodně přistoupil: zdůrazňuji slovo svobodně. Bylo mi 28 let.
Jste Francouz, přesto dobře mluvíte česky. Jak a kde jste se to naučil?
Začal jsem se učit česky s prvními bratry, kteří vstoupili do kláštera v Sept-Fons. Moc dobře ale nemluvím. Stačí to pro každodenní život, ale když vyučuji, musí některý z bratrů tlumočit. Mladí bratři se naopak učí francouzsky, aby se dostali k řeholní literatuře, která většinou neexistuje v českém překladu. Toto míchání kultur je bezpochyby jedna z hybných sil naší doby. Když se dvakrát či třikrát za rok dostanu pracovně do Prahy, kladu si pokaždé otázku, jak mohlo být toto krásné město po čtyřicet let odděleno od zbytku světa. Mnich se ve vztazích s ostatními bratry učí, že otevírat se druhým patří k základu jeho rozvoje.
Poznal jste víc Česko? Mentalitu lidí, kulturu atd.? Nebo to pro Vás není důležité?
Jací jsou Češi očima Francouze? To si netroufám posuzovat... Lidé ze sousedství tvrdí, že Francouzi mají šarm, ale že Češi jsou protivní, ani nepozdraví, prý jsou hrubí a neotesaní. Co se mne týče, bratři mají vlastnosti a inteligenci, se kterými plně souzním. „Však jaká země – taký lid! …zprv trpké, ale milé zas –“ jak napsal Jan Neruda. Proč se tedy zaměřovat na detaily vzhledu nebo nálady? Mají svou, byť podružnou, hodnotu. Regule svatého Benedikta nás inspiruje v duchovním životě, ale vede nás i v běžném lidském jednání, které pak ovlivňuje vše ostatní. Podle toho, co kolem sebe vidí a slyší, se mnich učí hodnotit své jednání a ve všech životních situacích rozeznávat, co je pro mnicha správné a co ne. Průměrnost je se službou Bohu neslučitelná. Toto přesvědčení hrálo svou roli i v našem výběru architekta pro stavbu Nového Dvora.
Život mnichů v klášteře je přísný a strohý...
Když náš život srovnáme s komfortem bohatých v Západě, možná. Když ho srovnáme s životem chudých kolem nás nebo na jiných kontinentech, tak ne! Nejíme maso, spíme v celách o třech čtverečních metrech s postelí a třemi policemi na šaty, nic víc. Nemáme ani rádio, ani televizi. Nejezdíme na dovolenou. Klášter je dobře vytápěn v místnostech, kde čteme a pracujeme, v ostatních prostorách topíme minimálně. Nevyměnili bychom tento přísný život za jiný, snazší. Umírněná přísnost není účelem ale prostředkem, abychom mohli být volnější, svobodnější pro službu Bohu a pro setkání s Ním.
Věříte v ďábla?
Mnišský život pro mne nebyl vždycky snadný, ale nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval. Ve světle této zkušenosti je snazší odpovědět na vaši otázku: věřím, že existují duchové, bytosti, které se snaží zamlžovat pravdu a vzdálit člověka od Boha, od štěstí. V tomto smyslu věřím v existenci ďábla.
Proč je stále nutný celibát?
Celibát? Bůh přece nežádá na každém člověku, aby se zřekl manželství...! Může však od člověka žádat, aby miloval jen jeho, nikoho jiného. Odtud požadavek celibátu. Nezbývá než jej přijmout nebo odmítnout. A ten, kdo souhlasil, ať dostojí svému slibu!
Je opravdu nutné, abyste mlčeli? Jak se dorozumíváte? Posunky, nebo znakovou řečí?
Jediným účelem mlčení je, abychom se mohli modlit i při práci. K základnímu praktickému dorozumění máme některé posunky. Každý bratr se pravidelně osobně stýká a hovoří s opatem nebo s bratrem, který jej vede.
Viděl jsem fotografie ze Sept-Fons, kde byly počítače. Máte je také i v Novém Dvoře? K čemu je používáte? Nevadí vám?
Počitače jsou nástroje na práci. Podle toho je třeba s nimi zacházet, s odstupem a prozíravostí k tomu, co nabízí Internet.
Jaký je jídelníček v klášteře? Kdo vaří? Co nejraději jíte? Opustili jste svět i jeho kulinářské zázraky? Pijete například alkoholické nápoje?
Refektář je slavnostní místo. Připomíná nám, že člověk je živ z přirozené stravy stejně jako ze stravy duchovní. Během jídla posloucháme jednoho z bratrů, který nám předčítá z knihy. Oblíbené jídlo? Naše strava je prostá, založená na zelenině, někdy také ryba a vajíčka; pijeme vodu, džus, pivo a ve svátek víno, s mírou.
Kdy a na čem pracujete? Co vyrábíte? Proč je práce nutná? Jste soběstační?
Mniši obvykle pracují sami nebo v malých skupinkách. Při práci je od ostatních nic neodlišuje: ani pracovní oděv, ani stroje, které používají, ani ekonomické starosti... snad jen velmi krátce ostříhané vlase pod helmou. Za touto obyčejnou slupkou se však snažíme naplňovat ideál našich předchůdců: výzvu „modli se a pracuj“. Proto dáváme přednost práci v zemědělství, kdykoliv nám to ekonomické podmínky umožňují. Bratři se dále dělí o všechny společné práce: v kuchyni, při údržbě domu atd. Vyrábíme hořčici, chováme ovce, staráme se o lesy, jejichž odpadem zásobujeme naši kotelnu. S pomocí několika subdodavatelů si vyděláváme na živobytí jako každý jiný.
Kolik je klášteře vlastně mnichů? Můžete prozradit jejich průměrný věk, jejich národnost?
V současné době je nás patnáct: čtyři Francouzi, jeden Holanďan a jeden Španěl. Ostatní bratři jsou Češi. Je jim mezi dvaceti a šedesáti pěti lety.
Kdo se vlastně může stát mnichem.? Co jsou to časné a věčné sliby? Jak dlouho se člověk připravuje, než se stane mnichem?
„Kdo chce žít šťastně?“ ptá se svatý Benedikt. A jelikož ví, že hledání Boha nebo štěstí nevyžaduje dokonalost, dodává: „Ať jsi kdokoliv, pojď!“ Mladého člověka přivádějí do kláštera často velmi prosté, téměř náhodné události. Setká se zde s obyčejnými lidmi jako on, ani lepšími, ani horšími, lidmi, kteří hledají Boha. Klade si otázku, zda je život v klášteře pro něj to pravé. Co ví o modlitbě? Co má dělat, aby nepromarnil život? Je mu nabídnuta řehole a určitý způsob jak ji chápat a žít, zděděný po předchůdcích a předávaný zkušenými bratry. Když tento člověk zjistí, že řehole a bratři mu mohou napomoci k setkání s Kristem, stane se mnichem. Může přijet několikrát, má čas na rozmyšlenou. Když se rozhodne zůstat, dělí ho od definitivních, tzv. „věčných“ slibů šest či sedm let. Pokud mu tento způsob života nevyhovuje, odejde.
Otec Jeroným ze Sept-Fons, který Vás také učil, mluví o radách pro mnišský život, který musí být zejména pro mladé muže velmi obtížný. Jsou to – nevměšování, umrtvování a cvičení se ve ctnosti a samotě ducha a těla... Co si pod tím máme představit? Obstojí v této těžké zkoušce všichni? Vždyť se rozloučili se všemi rozkošemi a potěšeními obyčejného člověčího života..., Vzdali se žen, vzdali se rodičovství, mít potomky...
Život mnicha je založen na věrnosti, stálosti, což je dnes dosti pomíjená hodnota. Dnešní lidé žijí spíše přítomným okamžikem. Dočasnost je však trýznivá: je bez kořene i bez budoucnosti. Naproti tomu, když se mnich do něčeho pustí, snaží se v tom pokračovat a rozhodnutí, která dělá dnes, ovlivňují to, co přijde zítra. Takový život není absurdní, má smysl, směřování a cíl. Do kláštera přichází mnoho mladých lidí, někteří ještě studují. Uprostřed nestálých osobních vztahů a problémů svého věku nacházejí v klášteře náročného učitele, který jim říká pravdu, povzbuzuje je, pomáhá žít důstojněji. Mladí na to ve většině případů přistoupí, a to je osvobozuje. Ne každý z nich se pak stane mnichem.
Jak často se modlíte?
Věříme v důležitost modlitby. Ano jsme dělníky modlitby, to označení je správné. Sedmkrát denně se scházíme v kostele k bohoslužbě: první začíná v půl čtvrté ráno, poslední končí ve dvacet hodin.
Co je obsahem vašich motliteb? Za co se modlíte?
Abych na tuto otázku odpověděl, to by naše interview bylo ještě hodně dlouhé! Modlíme se, abychom žili blíže Bohu. Když v nějaké společnosti žije několik lidí na úrovni, pozvednou neviditelně všechny. Také se modlíme, aby všichni poznali pravdu, setkali se s Bohem, aby došli úlevy od svých bolestí…
Uzavřeli jste se do přísného mlčení. Zpíváte? A česky?
Ano. V našem společném životě, v liturgii i při zpěvu používáme češtinu.
Jsou váš text a vaše hudba při liturgii současné, nebo staré? Má mnich vkus dnešní doby nebo žije postaru?
Bratři v klášteře mají nejrůznější záliby a vkus, případně nemají vkus žádný! Stavět do opozice staré oproti modernímu, tradici proti pokroku k ničemu nevede. To co nás zajímá, je, jak říkal papež Jan Pavel II. – skutečnost, že Kristus je Cesta pro člověka. Lidé, především mladí, jsou dnes zmítáni čím dál větší nejistotou. Všemu vládnou obavy. Proti nim zde stojí víra Církve: pevně zakotvená v tradici, vidí daleko do budoucnosti, kterou stojí za to žít. Pochovat se v ideálu minulosti je popřením této naděje. A představa, že každá generace musí vše znovu a sama objevit, brání v přijímání hodnot, které nás posunují vpřed. Výchova bratrů i naše liturgie jsou samozřejmě současné, vždyť žijeme dnes, v dnešku můžeme potkat Krista. Stavíme však také na tradici. Během slavnosti svěcení našeho kostela loni v září jsme zpívali jak středověké gregoriánské antifony – protože jsou dodnes tím nejčistším vyjádření křesťanské chvály, tak jsme hráli hudbu současného skladatele Messiaena.
Co jsou to duchovní cvičení – lectio divina? Co obsahují?
Mnišská četba je vedena četbou Bible, příběhu o vztahu Boha a lidí. Vše, co může pomoci k pochopení tohoto – i našeho – vztahu, patří také do naší četby: teologie, výklad Písma, ale také filosofie a historie.
Co mniši studují? Zajímají se o kulturu? Čtou třeba i světovou literaturu? Například brazilského spisovatele Coelha?
Smím-li si vybrat, zvolím českou literaturu! Ve výchově mnicha má kultura své místo, ale ne jakákoliv kultura. V totalitních státech je kultura zneužívána mocí k podrobení lidského ducha: svobodné projevy jsou zde pronásledovány. Ve spotřební společnosti má kultura naopak tendenci pouze uspokojovat potřeby: převládající projevy kultury oslovují v člověku spíše citlivost, méně už jeho důstojnost... Přesto existuje i jiná kultura. V latinských jazycích mají slova kultura a kult stejný kořen, který pochází od slova kultivovat, rozvíjet, pěstovat. Řeholní život je usilováním o věrnost. Vše, co přispívá k rozvoji lidských kvalit, patří také k výchově mnicha. Setkání s každým člověkem, který žije svůj život důstojně, nám pomáhá. Ještě před rokem 1989 jsem přečetl skoro celé Solženicynovo dílo. Francouzští bratři objevují českou literaturu, především její bohatství v křesťanském prostředí mezi světovými válkami, Češi zase literaturu francouzskou. Naším cílem však není vzdělávat se.
Do jaké míry bude klášter otevřen hostům? Už jste mi řekl, že nemáte zájem o turisty ani o média, ani o společenský život...
Prostory určené hostům a prostory pro bratry se setkávají v kostele, aniž by se navzájem rušily. Tímto způsobem se obě skupiny podporují ve vzájemném respektu ke svým povoláním. Hostinský dům nyní stavíme. Návštěvníci zde naleznou informace o nás, naše výrobky, dobré knihy. Muži, kteří projeví zájem, budou moci přijet strávit několik dnů mezi námi. Pár pokojů bude připraveno pro návštěvy našich příbuzných. Nevyhledáváme reklamu, ale ani se nebráníme sdílet naše modlitby s návštěvníky. Zatím, pravda, naši hosté příliš nerespektují místa, která jsou vyhrazena mnichům...
Proč padla volba právě na Nový Dvůr? Na Česko? Místem vašeho kláštera se stalo nejchladnější, největrnější a také nejopuštěnější návrší v kraji...
Nepřehánějme ohledně drsnosti podnebí, ostatně nemáme z něj strach: pomáhá upevňovat charakter. Hledali jsme osamělé a krásné místo s původním objektem, který by bylo možné upravit. Místo spojené duchem této země. Z Nového Dvora jsme byli nadšení a přijali jsme jej jako dar. Nepřišli jsme sem, abychom evangelizovali, ani abychom šli příkladem. Přišli jsme jednoduše proto, abychom se modlili a žili zde mnišský život, skromně, bez jakýchkoli ambicí.
Stavba vašeho kláštera trvá už několik let... A není stále hotova. Teď budujete dům pro hosty...
Práce na stavbě kláštera je skutečně krásná. Firmy se snaží odvést kvalitní práci, což bývá náročné. Dělníci přistoupili na práci v mlčení, bez kouření a bez rádia pokud pracují uvnitř kláštera. Takto stavíme již pět let. Všichni jsme se vypracovali: my, architekt Pawson, inženýři z plzeňského atelieru arch. Soukupa, z kanceláře Bolid i firmy Starkon, také mnozí subdodavatelé. Vznikla zde přátelství na celý život. Jsme hrdí, že jsme mohli být kvasem v tomto zrání.
Jak jste postupovali při výběru architekta? Proč padla volba na Johna Pawsona, světově proslulého londýnského architekta? On sám mi řekl, že Nový Dvůr je dílem jeho srdce...
Za tři roky, co už žijeme v Novém Dvoře, se prokázalo, že kvalita místa silně ovlivňuje náš způsob života. Architektura Johna Pawsona je čistá, radikálně jednoduchá. To je osvěžující. A co znamená sakrální – posvátné? Sakrální umění musí být v první řadě uměním, být dílem s vnitřními kvalitami formy a vyváženosti. Na počátku je tedy třeba nalézt dobrého řemeslníka. To je jeden z důvodů, proč jsme si vybrali pana Pawsona. Originalita dle mého, není nejdůležitější: současné moderní umění je přímo zahlceno požadavkem originality. Sakrální umění má být především náboženské. Náboženství je pouto, most mezi lidským a božským. Neptali jsme se pana Pawsona, zda je křesťanem, ale zda chce postavit klášter.
Proč tak nákladná stavba? Vždyť jen kostel je vysoký 14 m a 50 m dlouhý.
Stavba je financována z darů a dotací, i od vaší země, konkrétně ministerstva kultury, dotací 8 miliónů korun. Umělecká kvalita Nového Dvora je založena na třech věcech: na zkušenosti mnichů, kteří přesně vědí, co potřebují, ale nedokáží to nakreslit; na zkušenosti cisterciácké architektury, která nabízí formu a principy prověřené časem, jimiž se architekt Pawson nechal inspirovat, a konečně na skrytém zdroji v srdci nás všech, kdo jsme na stavbě pracovali s úmyslem vytvořit něco krásného „pro Boha“.
Jaká je podle vás pozice Nového Dvora v současné české architektuře?
České a moravské barokní kostely, kláštery a paláce jsou vyhlášené. V 19. století se velká architektonická díla realizovala spíše na poli kulturním: muzea, divadla. V minulém století bylo postaveno mnoho pěkných budov, ale málo kostelů: jeden postavil Plečnik v Praze, několik ve Francii s meziválečným hnutím obnovný Posvátné umění. O triumfální architektuře jako nástroji totalitní moci v poválečném období ani nemluvme. V nedávno publikované knize Česká architektura figuruje mezi několika luxusními vilami a mnoha kancelářskými budovami i náš kostel a klášter. Je to jakási diskrétní přítomnost křesťanství mezi světskými stavbami. „Velké věci počínají vždycky malým semínkem, ale velká masová hnutí jsou většinou pomíjivá,“ napsal před pár lety nynější papež Benedikt XVI.
Co říkáte novému papeži a jeho údajnému konzervatismu a dogmatismu, který je mu vyčítán? Jaký je váš názor na homosexuální soužití, klonování, euthanasii...?
Mnich není žádný mudrc, nemá odpověď na všechno! Nicméně mohu se ve světle Řehole svatého Benedikta pokusit odpovědět. Ten, kdo se chce naučit modlit, ví, že potřebuje učitele, mistra. Hledá jej a pokud ho nalezne, stane se jeho žákem. Nemá se snažit poučovat ty, kdo již deset, dvacet let žijí podle Řehole a mají již jistou zkušenost modlitby. Tendence k posuzování a souzení všeho je důkazem, že neumí být žákem. Stejná situace platí i ve vztazích mezi světem a Církví. Papež není nadnárodní autoritou, která rozhoduje o tom, co je dobré a co zlé, zatímco všichni doufají, že si s čistým svědomím mohou dělat co se jim zlíbí. Papež vede Církev, společenství Kristových žáků, učedníků. Jeho úkolem je v prvé řadě předávat učení Evangelia. Následování Evangelia je vždy velmi náročné, zároveň však i osvobozující. Ať ti, kdo se jím nechtějí řídit, žijí jak chtějí, nemohou však vyčítat Kristovu zástupci, že ukazuje cestu těm, které Evangelium oslovilo! Benedikt XVI. je velký teolog a jistě jedna z nejvzdělanějších a nejmoudřejších postav dnešního intelektuálního světa. Jeden francouzský novinář napsal, že není mnoho státníků, kteří by mu sahaly po kotníky, a že kardinálové svou volbou Josepha Ratzingera prokázali velikou moudrost. Byla to tedy volba špatná?
Myslíte si, že v době tak převratných objevů ve vědě a jejích úspěchů, ale i v době tak konzumního způsobu života, v době, kdy hovořit o morálce a mravnosti se málem považuje za hlupáctví, a také v době, kdy se lidský duch tak vysoko vyšvihl ve všech oborech lidské činnosti, že je nutný a potřebný duchovní život, víra v Boha, že je nutná existence mnišství? Že v životě, který poskytuje zejména nyní pro mladé lidi, a právě v České republice v rámci Evropské unie, tolik přepestrých možností, včetně cestování , je stát se mnichem lákavé?
Každý uzná, že člověk není celý, pokud mu vezmete duchovní rozměr, který jej řídí a vede. Křesťan věří, že tento rozměr uskutečňuje následováním Krista, člověka a Syna Božího. Mnich ví, že jej Kristus volá, aby všechno opustil a cele se mu odevzdal. Nikdo nikdy netvrdil, že je to snadné. Velké věci však vznikají jen tam, kde jdeme dále, až za to, co je snadné.
Jaké lidské hodnoty přinášíte současné společnosti?
V mnišské komunitě, stejně tak jako ve společnosti, každý přináší druhým v příslušné míře to co sám je a jak jedná. Nechceme nikoho přesvědčovat. Žijeme zde. Tak jako každý člověk má inteligenci, sensibilitu, tělo, stejně tak společnost potřebuje srdce. Můžeme tedy říci, že mniši jsou srdce Církve a jsou srdcem pro ty kdo, byť mimo Církev, chtějí být mít trochu zdravé a okysličené krve…
Děkuji za rozhovor.
11. srpna 2005