Dopis bratru Lvovi od otce učitele ze Sept-Fons
Milý bratře Lve,
povšimni si, že otcové učitelé (novicmistři) ve svém úřadě nezůstávají obvykle příliš dlouho (povětšinou pouze šest let). Žádají, aby byli úřadu zbaveni, nebo se zhroutí, ať už novice mají nebo ne.
Být otcem učitelem vyžaduje spoustu nadhledu a zvláště to chce netrpět sebeláskou. Je třeba ji strčit do kapsy a to málo, co by z ní zbylo, se pěkně nafoukne.
Otec učitel se nesmí, nebo pouze výjimečně, zaobírat prvotním rozlišováním povolání, jež se musí odbývat v domě pro hosty. Proto je třeba, aby v něm byli muži s dobrým úsudkem. Jako otec učitel budeš v kontaktu s postulanty, kteří se chtějí stát mnichy.
Když přichází postulant, který to myslí alespoň trochu vážně, je nutné k němu přistupovat s uctivým respektem: vždyť je to Bůh, kdo ho k nám přivádí. Otec učitel si nesmí říct: „Je fajn, je sympatický, toho si tu nechám“ nebo: „Tak toho nechci.“ Novice nepřijímáme podle míry sympatií, ale protože nám ho přivedl Bůh a zdá se nám vhodný pro mnišský život.
Kritériem musí být, vedle jisté duševní vyrovnanosti, jeho touha po modlitbě. Na základě této touhy se odvíjí vše ostatní. Je třeba mu ukázat, že je to tajemné Boží povolání, jež ho přivedlo ke skrytému životu v ústraní. Musí pochopit, že ve svém apoštolátu musí udělat velké oběti (na úrovni skutků, aktivit, vlastního vlivu...) ve prospěch jediného apoštolátu mnišského života, jímž je modlitba, to znamená božské officium, lectio, osobní modlitba, život v blízkosti a přátelství s Pánem a Nejsvětější Pannou. Všiml jsem si, že když některý bratr na začátku své formace nemá cit pro tyto pokorné duchovní skutečnosti, jeho mnišský život bude vždy jaksi zchromlý, nebude se v něm cítit ve své kůži, což může přinést hořkost, trpkost, lítost. Hrozivá věta, kterou pronesl Dom Jean-Baptiste Chautard, nic neztrácí na své aktuálnosti: „klášterní neznabohové“, lidé (...), kteří se zavázali k cestě, jejíž požadavky nepřijali.
Cesta sjednocení s Bohem je strohá, nelehká. Je nutné naučit mladé bratry, aby jí přivykli, vést je jemně k tomu, aby podstoupili jisté konkrétní oběti včetně oddálení od rodiny.
To vypadá samozřejmě, prostě: postulanti s tím prakticky vždy souhlasí, ale uskutečnit to, to už je jiná věc. Otec učitel musí být laskavý, ale velmi pevný. Není to jednoduché, protože právě s ním a jemu tváří v tvář se mladý mnich utváří, vyrovná své účty s minulostí a... se svým otcem! Této etapě se nelze vyhnout.
Budeš mít postulanty, novice, kteří budou znamenití, klidní, vyrovnaní, ale většina jich taková není. Svatý Benedikt ve své Řeholi říká: „Ať jsi kdokoliv...“ Ten, kdo zaklepe na bránu kláštera, může být kdokoli, přestože povolání k mnišskému životu je v církvi vzácné.
Všichni budou muset jednoho dne projít tímto „zápasem s andělem“, to znamená se sebou samým, s knížetem tohoto světa a s Bohem. A právě v tomto okamžiku jim musíš být nablízku, ovšem bez demagogie, a tehdy utržíš nejvíc ran. Tato fáze je pro všechny nutná a otcové učitelé se jí často vyhýbají... protože ony rány, jež dostávají, mohou být tvrdé. Bratr je v tomto boji jako tonoucí, který se vzpouzí a už nekontroluje své reakce.
Otec učitel musí být zkušeným vůdcem, přestože ne nutně světcem. Je před svěřenými bratry několik mil napřed, musí dobře znát cestu, mít ji prochozenou křížem krážem. Proto bude pro tebe důležitější samotný mnišský život než vlastní úřad otce učitele. Otec učitel, jenž je horlivý návštěvník domu pro hosty a který pořád někam jezdí (...) a pak není vždy přítomný při matutinu, není průvodcem na cestě, ale jen figurkou.
Dostane se ti pomoci a podpory, tím si buď jistý. Já jsem ji měl a mám od otce opata, otce Jeronýma, otce Ludvíka, (...). Zvláště otec opat mne podporoval ve chvílích, kdy by se obyčejný přítel vytratil. I ty budeš podpořen (...). V Sept-Fons už máš bratry a přátele.
Máš schopnost být otcem učitelem, stejně jako já nejsi žádná hvězda, ale spolehlivá opora... Jsi mladý, vyrovnaný, máš zdravý úsudek a jsi už skutečným mnichem. Rozvíjej v sobě svoji pevnost, stabilitu, houževnatost. Dej je do služeb Božích a svých bratrů.
Nebuď nikdy příliš povolný, ale buď ohleduplný. Buď svým bratrům nablízku, ale nikdy nebuď příliš familiární. Milost v jejich srdcích je mocná.
Dávej své přátelství těm, kteří si je zaslouží, budou ho potřebovat. Neodpírej ho těm, jimž zkoušky rozklepaly kolena a dokonce je vzdálily (...). Zachovej si vzpomínku na ty bratry, kteří sobě navzdory museli opustit mnišský život. Každý den v modlitbě, když slavím mši svatou na památku živých, vzpomenu tyto muže, kteří z našeho obzoru zcela zmizeli, někteří již před třiceti lety, ale kteří jsou najednou v tom okamžiku zcela přítomni v mém srdci. Nedávej své přátelství ochablým, kterým chybí přímost...
Uč bratry, hned po jejich příchodu, že se stávají mnichy, aby chválili Boha a zachraňovali duše. To ostatní – Boží přátelství, lidská vyrovnanost, dokonce štěstí jim budou dány po způsobu, jakým dají oni své srdce Pánu. Teď, když ses stal jáhnem, připrav si srdce kněze. Budeš ho potřebovat, abys mohl být otcem učitelem. Mým vzorem je v tomto otec Jeroným.
Večer, když se ukládám v dormitáři k spánku, mám před očima u postele obrázek Panny Marie. Každý večer tak v představě vklouzávám, „ukládám se pod plášť Marie, naší Paní.“ (papež František). Dělej totéž.