Kázání otce učitele z Sept-Fons, na neděli 11. 12. 2011 Třetí neděle adventní, A.
Náš Pán sám řekl o svatém Janu Křtiteli, že je největší ze synů člověka. Takové prohlášení nás může překvapit. Větší než Abrahám, než Jákob. Mojžíš, Samuel, král David! Větší než velcí proroci a apoštolové!
Církev mu vždy přiznávala toto přednostní postavení a křesťanská ikonografie ho staví hned za Pannu Marii.
Proč?
Náš Pán ho srovnal s Eliášem, jeho současníci ho pokládali za Eliáše, přitom však zaujímá v evangeliích jen omezené místo a předčasně umírá. Nezemřel přímo pro Ježíše Krista jako jáhen svatý Štěpán nebo svatá Neviňátka. Zemřel ve skrytu, ve vězení; šlo o pomstu žen, které patřily k těm nejhorším. Jeho role se zdá být téměř druhotná, přinejmenším při povrchním pohledu.
Jako by tedy svatý Jan Křtitel byl jen jakýmsi hlasatelem, tím, který při slavnosti uvádí mocným hlasem do sálu velké tohoto světa.
Měl to štěstí, že téměř nevědomky uvedl do našeho světa Božího syna; a měl tu smůlu, že ho musel ohlásit nepřátelskému a nevděčnému lidu.
V celém Písmu není kromě umučení našeho Pána nic tragičtějšího než tento hlas Jana Křtitele, který stoupá z hlubin jeho vězení, aby si od Spasitele vyžádal potvrzení toho, co on, Jan, má hlásat, zatímco jeho poslání je už završeno.
V této zkoušce Jana Křtitele, stojícího osamoceně tváří v tvář smrt, je i obraz našich vlastních zkoušek. Tváří v tvář tajemství našeho vlastního mnišského povolání musíme – tak jako to činil on – s odhodláním a vytrvale kráčet dál, obklopeni nejistotou a nocí.
V době Jana Křtitele farizeové už téměř sto let měli ve své moci Mojžíšův stolec. Narodili se v době Makabejců. Když o tom člověk přemýšlí, s údivem si všimne, že Bůh je dosadil, aby ve stanoveném čase dobře připravili pro Boha jeho lid. Jen málo věcí se v historii tak nepovedlo. Místo aby připravili lid k přijetí Mesiáše, připravili ho k přijetí Mesiáše podle svých představ, k přijetí sebe samých.
V biblických dějinách se dozvídáme, jak k tomuto selhání došlo. Král Alexandr Jonatan odhalil jejich prohnanost a zkrotil je, ale těsně před smrtí tvář v tvář slabosti svých dědiců poradil své ženě a svým synům, aby s nimi spolupracovali. A od té doby už farizeové bez zábran vtloukali své lži do hlavy svatému lidu, lidu vyvolenému.
Jan Křtitel tedy své poselství přednáší lidu, který byl špatně připraven, protože byl oklamán. A právě tady je třeba se ptát.
Právě jste si zvolili opata a budete tuto volbu slavit řekl bych „s velkou pompou“! Děláte dobře. Nemá-li však jít jen o banální ritus, musí zítřejší slavnost spočívat na solidních základech.
Jak bude tady nebo v Sept-Fons za třicet let vypadat život toho či onoho bratra, té či oné generace? Budou mnišskému životu sloužit, nebo jím budou pohrdat? V každé době a ještě více v době naší se ve světě, v církvi, v mnišském prostředí objevují proudy hovořící lichotivými hlasy, kterým naše srdce rádo naslouchá. Jan Křtitel by sám sebe mohl považovat za Mesiáše, tak jak to udělali mnozí jiní. Byl by falešným mesiášem. Souhlasil s tím, že bude jen hlasatelem, předchůdcem – tím, který jde vepředu -, přítelem ženicha, jak je to vyjádřeno v krásném řeckém slově koryfej. Proto v dané chvíli ustoupil a po dokončení těžkého úkolu zmizel ve stínu, ztratil se ze scény, tak jako musíme ze scény odejít i my.
Předali jsme vám tradici mnišského života, dali jsme a dáváme vám lidskou, intelektuální a duchovní formaci, cenné, mimořádně hodnotné dědictví. Přivedli jsme vás k pramenům, z nichž jsme sami pili. Jak s tím vším zacházíte, jak s tím budete zacházet?
Co jste přišli vidět na poušť?
Třtinu zmítanou větrem?
Člověka oděného do drahých látek?
Proroka ?
Víc než proroka...
Kdo má uši k slyšení, slyš!
11. prosince 2011