Homilie Mons. Františkého Radkoského při opatské benedikci v Novém Dvoře
„Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů“ (Ef 1,3)! Tak se mi chce zvolat a chválit Boha za to, co zde skrze vás, milí bratři, vykonal! Vždyť tak, jak bývalo zvykem před mnoha staletími, kdy mniši odešli do pustiny, aby tam vybudovali ohnisko Boží chvály, kultury a civilizace – a my dnes tato místa obdivujeme – tak podobně jsme toho byli svědky v uplynulých deseti letech i zde.
Před dvaceti lety přišli první z vás, z českých mladých mužů do Sept-Fons, aby se zasvětili Bohu. Váš počet utěšeně rostl, takže před třinácti lety jste se rozhodli založit v České republice klášter. Potom jste objevili zpustošený statek v Novém Dvoře a rozhodli jste se udělat ho místem svého mnišského života. Byl jsem vám velmi vděčný za to, že jste si vybrali místo v mé diecézi, protože jsem věděl, že zdejší duchovně zdevastovaná krajina potřebuje mnoho modliteb a obětí, aby se mohla vzkřísit. Moje vize se, díky Bohu, potvrdila.
Před devíti lety jste zde založili klášter Matky Boží v Novém Dvoře. Místo začalo vyrůstat z trosek za vydatné pomoci mateřského kláštera v Sept-Fons i mnoha dalších dobrodinců, takže před sedmi lety byl dokončen a posvěcen kostel a celý klášter. Tím však dílo neskončilo, naopak. Dál jste duchovně rostli a zráli pod vedením Vašeho moudrého opata Patricka a jeho velkého pomocníka převora Samuela a dalších duchovních vůdců. Díky tomu všemu, díky Vašim modlitbám, studiu a práci, jste se stali novodobým poutním místem, kam přijíždějí mnozí lidé načerpat sílu, kde mnozí muži zkoumají své povolání a také mnozí zůstávají, takže váš počet potěšitelně roste. Klášter Matky Boží v Novém Dvoře se stal pojmem, který svým významem daleko přesáhl hranice České republiky. A to jste stále ještě byli dozrávající komunitou, pod vedením mateřského kláštera.
Teď však přišla chvíle, kdy jste dozráli. Nutno říci, že dobře a přitom překvapivě rychle. A tak jste se z rozhodnutí generální kapituly řádu stali osmého prosince opatstvím a zvolili jste si prvního opata. Dnešní opatskou benedikci chápu jako korunování celého tohoto Božího a Vašeho díla a současně jako začátek nové kapitoly Vašeho života a dějin kláštera Matky Boží v Novém Dvoře. Je to historická chvíle a jsem Bohu vděčný za to, že jsem Vás mohl jako zdejší biskup při celé této Vaší cestě sledovat a doprovázet Vás svými modlitbami a zároveň i zažívat Vaši vydatnou modlitební podporu.
Za chvíli vám, milí bratři, požehnám opata. Prvního v novém opatství. Slibte mně i jemu, že se ho budete snažit ze všech sil milovat, mít v úctě, poslouchat a pomáhat mu. Vím, že to vůbec není jednoduché, vždyť jste všichni jenom lidé, se svými přednostmi i slabostmi: on i vy. O to víc je takové ujištění pro vás všechny potřebné a pro něho povzbuzující. Slibuji vám, že se budu modlit za to, aby se vám to dařilo.
A nyní, co říci vám, milý otče opate? Citovat vám řeholi vašeho svatého Otce Benedikta, kde se o opatovi píše hodně, protože je pro mnišské společenství nesmírně důležitý, by znamenalo nosit dříví do lesa, neboť tato řehole je každodenní pramen vaší spirituality. Dovolte mi však, abych se s vámi podělil o zásady, se kterými se snažím, aspoň poněkud při vší své nedokonalosti, řídit svůj život a které jsem převzal od Chiary Lubichové. Snad mohou být pro vás a vaši službu inspirací.
Snažím se ze všech sil milovat Církev, ve které žiji a pro kterou žiji, a chci, aby v ní naplno žili i ti, kteří jsou mi svěřeni.
Pro své výjimečné poslání v církvi cítím nutnost udržovat stále živou svoji účinnou a citovou jednotu se Svatým Otcem a všemi biskupy. Sjednocen s ostatními biskupy se snažím dávat svědectví žité kolegiality.
Protože jsem biskup, snažím se jednat na místě Ježíšově – a vzhledem k duchu, který mne formoval – i na místě Mariině pro věřící celé mé diecéze a také pro všechny, kteří do ní nejsou formálně zařazeni, ale nějakým způsobem jsou spojeni s Kristem, protože On dal svůj život za spásu všech.
Snažím se plnit svůj závažný úkol zvláštním způsobem jako `předsedající lásky`.
Usiluji trvale vtělovat ideál jednoty tím, že se snažím milovat jako první a tak sloužit svým bratřím, pamětliv Ježíšova slova: „kdo chce být mezi vámi první, ať je služebníkem všech“ (Mk 10,44). Snažím se uskutečňovat Ježíšovu závěť v celé diecézi.
Chci proto zapalovat buňky jednoty mezi různými osobami v diecézi, počínaje od kněží.
Chci chránit plamen v každé buňce a pokouším se být připraven dát i život, aby se v nich jednota nezmenšovala, ale aby jejich plamen rostl a živil křesťanskou revoluci, aby se mezi mnohými uskutečňovala civilizace lásky.
Usiluji napodobovat Ježíše opuštěného na kříži a Marii osamocenou pod křížem a chci se vždy snažit objímat osobní zkoušky i zkoušky Církve tak, aby Zmrtvýchvstalý stále ve mně zářil spolu s dary svého Ducha.
Mojí charakteristikou by měla být moudrost, která je nepostradatelnou pro prozíravé vedení Církve.
Oděn do plnosti křesťanské radosti, která je výsledkem jednoty, měl bych být, podobně jako Nejsvětější Panna Maria, příčinou radosti pro všechny.
I při vší mé ubohosti jsou to zásady, které dávají mému životu bohatství a plodnost. Vím, že tyto zásady uskutečňovat je velmi náročné, zvláště tehdy, když žijete s bratřími v jednom blízkém společenství, takže mohou snadno vidět, co se vám daří a co nikoliv. Tím spíš pak každý úspěch, který se vám podaří, dokáže nadchnout a zapálit druhé k následování. A co si může přát každý představený, opat či biskup, krásnějšího, než živé společenství lásky dokonale sjednocené kolem Pána, který slíbil, že bude uprostřed nich?
Biskup František Radkovský
12. prosince 2011