12. prosince, opatské svěcení, proslov nového opata na konci mše
Domine, fortitudo mea
„Seigneur, ma force.“
„Pane, má sílo.“
Už je to delší čas, co mi tento verš žalmu, který budeme recitovat zítra při nočním oficiu, vyvstal jako možné heslo.
Pane, má sílo.
Věřím, a učinil jsem tuto zkušenost, že je to Bůh sám, kdo skrze nás jedná, odvážíme-li se, upřímně a s pokorou, vzít na sebe úkol opata nebo učedníka, učedníka a opata ve škole služby našemu Pánu. Jako opat nemám v úmyslu přestat být učedníkem. Ten, kdo mě zná, dobře ví, kolik jsem během uplynulých třiceti let načerpal ze dvou výjimečných přátelství, bez kterých bych nebyl nic – přátelství s otcem učitelem a se ctihodným otcem opatem ze Sept-Fons. Jim oběma za mnoho vděčí i bratři z Nového Dvora. Jako opat se vynasnažím, být otcem i přítelem, moji bratři, každému z vás. Nikdy nezapomínejte, co píše náš otec, svatý Bernard: „Kdo se sám sobě staví mistrem, stává se učedníkem hlupáka.“
Pane, má sílo. Tento úryvek z Písma shrnuje to, v čem spočívá křesťanský a radikálněji ve stejné linii i mnišský život.
Především se jedná o toužebné zvolání: Pane!
Nejušlechtilejším skutkem, který může vytrysknout ze srdce člověka, je modlitba. Modlitba křesťana a radikálněji ve stejné linii modlitba mnicha, jej vytrhuje ze života bez cíle a výhledů, odkrývá mu jeho smysl, rozšiřuje obzor. Jeho existence se stává neotřesitelnou v míře, v jaké jej pojí přátelství s naším Pánem. Jméno Ježíše a jeho Matky, moji bratři, ať proto zůstává stále na našich rtech.
Pane, má sílo. Zvolání vyjadřující, že odvahu pro svůj úkol a své poslání musíme hledat u Boha a přijmout ji z jeho dlaní. Klášter není ostrovem odděleným od světa, chráněným před jeho bouřemi. K našemu životu patří radost i starosti, štěstí i zkoušky jako ke každému životu, žitému s vírou, nebo bez ní.
Slabosti a pokušení se v nás nutně projevují, jako protiváha našich kvalit. Dokážeme-li je s klidem přijímat, dovedou nás postupně k plnému spolehnutí se na Boha, jenž nedovolí, abychom byli zkoušeni nad naše síly a skrze svou milost, nám daruje vítězství.
Ať se toto společenství upřímných lidí, kteří však nejsou lepší, než ostatní, svým životem snaží dávat Bohu vždy první místo. Pozdvihuje tím, jak věříme, zároveň církev, i celé lidstvo. Cílem křesťana – a radikálněji ve stejné linii mnicha – však není pouze osobní posvěcení, ale i spása, tedy dobro jeho současníků, ke kterému svým životem neviditelným a nadpřirozeným způsobem přispívá.
Drahý otče biskupe, drazí – otče opate, otcové a bratři ze Sept-Fons, vážení otcové opatové, kněží i řeholníci, přátelé našeho kláštera, velkorysí dobrodinci, drazí rodiče, jak moji, kterým už věk nedovolil se k nám připojit, tak rodiče našich bratří, děkuji Vám. Nezapomínám ani na otce biskupa Posáda, který je od počátku naším přítelem, na jeho excelenci velvyslance Francie, ani na našeho starostu a další osobnosti z občanské sféry, kteří se k nám dnes připojili. Děkuji našim přátelům premonstrátům z Teplé, kteří nás od začátku podporují, i bratrům a sestrám z jiných křesťanských církví, i když není možné, abych zde zmínil všechny. Děkuji, děkuji! Modlete se za nás, a až se budete vracet, nezapomeňte, že také vás budou doprovázet naše modlitby.
Kéž se tři mladí trapisté, jejichž ostatky jsou zde uctívány, sv. Rafael, bl. Marie-Gabriela a bl. Maria-Josef za nás přimlouvají a připomínají nám, že každý z nás je povolán ke svatosti. Vzdejme Bohu díky za dílo, které zde uskutečnil, a naši budoucnost svěřme blahoslavené Panně Marii, Matce Boží v Novém Dvoře, která ať nadále vede naše kroky.
12. prosince 2011