Homilie otce opata z Nového Dvora, v 18. prosince v Sept-Fons
Jak nebýt dnes ráno vnímavý k textu druhé knihy Samuelovy? « Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil?... Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli. Vyhladil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. » Samozřejmě víme, že nepřáteli mnicha nejsou po zuby ozbrojení Pelištejci, ale že jsou v našem nitru. Čtěme dále: « Dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna... Ten vybuduje dům pro mé jméno. » Věrní přívrženci lectio divina vědí, že nebyl jmenován výslovně Davidův syn Šalomoun, jak bychom očekávali, a že za slovem « potomek » se skrývá budoucí Mesiáš. To vyzývá k dočtení textu se zvláštní pozorností: «Já mu budu Otcem, on mi bude synem. Když se proviní, budu ho trestat ranami jako kteréhokoli člověka. Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu. » A nyní, když záměrně ukázal na tuto nejednoznačnost mezi Davidovým synem podle těla a Mesiášem, nabízí osvícený spisovatel naučení: jako hříšník bude Šalomoun trestán ranami, jako kterýkoli jiný člověk; tyto rány ale dopadnou i na Mesiáše, třebaže je zcela prost hříchu. Pro oba bude zajištěno milosrdenství Nejvyššího.
Když jsme mladí, myslíme si naivně, že rány, které na lidi dopadají, dopadají přednostně na ty, kteří pohrdají dobrými zásadami – Šalomoun se spolčil s modláři -, a pokud přijmeme učení moudrých, například otce Jeronýma, a budeme následovat dobré příklady, jako třeba bratra Theofana, otevře se před námi královská cesta. Je pravda, že existuje hodně zkoušek světců, o nichž se hovoří v knihách. Ale protože tušíme, že tato kategorie opravdu není pro nás, hledíme do budoucnosti sebejistě. S přibývajícím věkem je třeba změnit tón.
Do naší existence je vepsána základní podobnost a neméně základní odlišnost s Mesiášem. Jako Mesiáš podléháme vlivu zla, dotýká se nás, dostane se nám jeho ran, aniž nám bude odňata přízeň Nejvyššího. Na rozdíl od něho se tak jako Šalomoun dopouštíme zla, to je nevyhnutelné. Jsme v srdci tajemství křesťanského života a ještě radikálněji na stejné úrovni života mnišského. A ze stejných důvodů v srdci opatského úřadu. Chceme-li se vyhnout tomu, abychom se postavili nepřímo proti božské pedagogice, je důležité si uvědomit jednou provždy, že rány, které dostáváme, mají dvojí původ: naši podobnost s Davidovým synem podle těla, s hříšníkem; a naši podobnost se Synem Davidovým podle Ducha, Spasitelem. Velmi často to nebude možné rozlišit. Jedna z velikostí opatské služby a služby otce učitele – neboť je to s nepatrnými rozdíly stejná služba – spočívá v umění žít ono tajemství ve dvou úrovních: Nejprve čelit sám za sebe oběma vnitřním nepřátelům, od kterých nás Bůh osvobodí jako Davida, aniž by nás přesto ušetřil zápasu – tento kříž na krku mne zavazuje a chrání tím spíše, že mne nevyznamenává; a pak vést a podporovat bratry povolané k tomu, aby vedli stejný zápas – onen stejný kříž je pro ně znamením, ukazuje nasměrování jejich existence.
Zjistit, že světec a nevěřící v nás oba zaujímají svou část a že hranice mezi dobrem a zlem bydlí v našem srdci, je první částí benediktinského učení, kterou je pokora. Bez této ústřední pravdy se nemůže rozvíjet ani křesťanský život, ani jen trochu hodnotná lidská existence.
Jsou snad dobro a zlo jako dvě nesmiřitelné části našeho ubohého srdce? To není jisté! Neboť když přijmeme, že každý sám sestoupíme do podstaty onoho tajemství, kam sestoupil Kristus ne kvůli svým hříchům, ale kvůli našim, můžeme získat spásu a podělit se o ni s ostatními. Sjednoceni s Pánem se učíme čerpat v jeho Utrpení sílu podobat se mu a milovat ho, nechat se jím milovat, získávat nejprve ve víře sílu, poté ve světle po své smrti nadšení pro Život, který může dát jen Bůh a který lidé, naši současníci, hledají jakoby tápavě, někdy se zoufalstvím. Přátelství s Kristem, o které se ucházíme ve své každodenní modlitbě, ať je jakkoli chladná, vede vždy k onomu procesu pokoření a povznesení, smrti a vzkříšení. Nebojte se!
Bratři, neobávejte se o svého opata, když zhřeší; Boží milost bude silnější. Nebojte se, když hřích obléhá vaše srdce; Bůh je věrný, nedovolí, abyste byli pokoušeni nad své síly. Nebojte se, když svět, který nás obklopuje, vypadá jako by pohrdal štěstím, obracel se k Pánu zády: lidé, kteří v tomto světě žijí, jsou stejní jako my, a hranice mezi dobrem a zlem proniká do nitra jejich srdcí; Boží milost bude silnější.
« Neboj se! » To je pak druhá část dnešních čtení. S onou otázkou : « Jak se to stane ? » Základní rozhovor, který má řídit naplnění každého povolání. Neudiví nás, že Blahoslavená Panna Marie nám dává příklad a je prototypem správného postoje. Je naší podstaty a bez hříchu. « Neboj se, » to je slib přízně, bezvýhradné podpory, které nám prokazuje Bůh, když nám svěřuje nějaký úkol. « Jak se to má stát ? » To je jediná vhodná odpověď, konkrétní a trvalá, která má směrovat naše jednání. Zaujmout zdrženlivý postoj, ptát se událostí a starších bratrů, odhadnout Boží záměry, vystříhat se zaujímání nemístných, kvapných nebo neobratných podnětů, vyhýbat se představě, že zachováváme Boží vůli, když nám hlavou prochází nějaká představa nebo přání...
My, mniši, musíme nejen takto vydávat svědectví o této pravdě, ale musíme ji nechat do sebe pronikat, žít z ní, přijmout ono základní ponížení – to je pokora – a onu postupnou transformaci – to jsou sliby konverze, stability a poslušnosti. Tímto zápasem, jenž je neviditelný pro oči jiných lidí a často dokonce i pro naše zraky, hrajeme ve světě úlohu, kterou nám Bůh svěřil. Mnišský život jde proti současným proudům. To mu nebrání hrát nezastupitelnou úlohu v současné společnosti a v církvi.
Amen
18. prosince 2012